Je mi 16 a neumím být šťastná

Dobrý den,
chtěla bych poprosit o radu a o něco jako vyslyšení, protože pod záštitou smyšlené přezdívky je pro mě mnohem snazší se konečně svěřit.
Abych vše vysvětlila, musím říct, že jako malá jsem byla to nejšťastnější dítě na světě. Pořád jsem se smála, vyprávěla vtipy, zkoumala svět, četla, psala, kreslila, pořád něco vyprávěla,...ten pocit radosti bylo něco božskýho. Chápete, jak to myslím? Prostě vstát z postele a hned se usmívat.
Jenomže to nějak nepříjemně rychle odvál čas. Nevzpomenu si, kdy přesně jsem se poprvé zastavila a koukla na svět tak, jako to dělám dnes. Z deníkových zápisků se to ale dá zasadit do období mezi třinácti a čtrnácti. Tehdy to ještě pořád šlo, nebyl to žádný problém. Šťastné chvíle pořád převažovaly nad těmi nešťastnými a já všechno dávala za vinu rozbouřeným hormonům (Když mi z Aček udělaly Cčka, tohle je určitě taky tím, ne....?). Jenomže jak jak jsem byla starší a starší, ten smutek ve mně hlodal víc a víc. Problém byl v tom, že se to dělo strašně pomalu a postupně.
S rodiči jsem o tom mluvit nechtěla. Nemám s nimi vyloženě špatný vztah, šlo spíš o to, že jsem nechtěla, aby kdokoliv na světě věděl, kolik času jsem strávila tichým pláčem proto, že jsem už ani nechtěla vstát z postele, kolik času jsem strávila vzteklým civěním na sebe do zrcadla s nenávistí v očích a kolik času jsem strávila výčitkami svědomí kvůli tomu, že já vlastně ani nemám žádný reálný problém. Vždyť mám přece funkční rodinu, střechu nad hlavou, co na sebe, pravidelnou stravu, možnost chodit na gympl - to všechno je mi dáno a já se i tak hroutím jako domeček z karet. A právě to mě ještě víc nutilo (a pořád nutí) sebou pohrdat. Jak vůbec můžu být tak nevděčná?!
Taky tomu moc nepřispívají moje kamarádky. Mám je ráda nadevšechno na světě, o tom nemá cenu diskutovat, jenomže nějak se stalo, že jsou všechny...jako to říct....lepší než já. Ve všem. Mají brigády, ambice, přítele, lepší známky, jsou krásné, ví, co chtějí v životě dělat, mají směr, rodičům nevadí, když jdou třeba na zábavu a vrátí se ve dvě ráno, ale i tak je zbožňují jako ten největší poklad.
Je vyčerpávající být ve všem průměr až podprůměr. Nikdy jsem ani neměla přítele, a to vypadá mezi lidmi kolem dost divně. Chápete, je vás šest holek, někdo nadhodí téma výročí a pět se nadšeně zabere do debaty o dárcích, výletech a někdy i sprostých vtipech, zatímco vy se předstíraně usmíváte a doufáte, že nevypadáte trapně.
Už není moc věcí, které by mi dělaly radost. Nemám hlad, nemůžu spát, nechci už ven, nebaví mě čtení, nelíbí se mi moje psaní, hnusí se mi moje skicování, proklínám to, jak vypadám.
Dva, tři měsíce zpátky mi mamka řekla, že vidí, jak moc jsem smutná a že ji to strašně moc mrzí. Bojí se, že dělá něco špatně, že je chyba v ní a prostě...vidět vaši mámu kvůli vám brečet je snad nejhorší pocit na světě. Nepřeju to ani jedné z Vás. Zkoušely jsem bylinky a nakonec jsem zavítaly ke kraniosakrální terapii, což mělo být něco jako alternativní způsob léčby. Byl to tam zvláštní pocit a myslela jsem si, že mi to pomohlo, protože po tom sezení jsem se cítila zase šťastná. Opravdu, moc. Smála jsem se, vytáhla ze skříně šaty, všechny rozveselovala...jenomže potom ten pocit zase přešel a druhá návštěva neměla už ani zdaleka takový efekt. O to větší rána to je. Cítit ten závan radosti po takové době a potom o něho přijít bolí mnohem víc.
Po třech měsících jsem zase na začátku a strašně se bojím toho, co bude dál. Hrozně, hrozně moc se bojím.
Takže...jestli si tím některá z vás prošla, dá se s tím vyrovnat? Jde to přejít? Budu se nesnášet do konce života?
A jestli má některá z vás dceru přibližně v tomhle věku, prosím...dejte na ni pozor. Všímejte si, jak se chová. Dohlédněte, že dost jí, ujistěte se, že v noci spí a všímejte si toho, kdy se naposledy od srdce zasmála...

• 04.07.2016 18:30:15 - full.avl změnila kategorie otázky