Je to ten pravý?
Ahoj holky, potřebuju radu od zkušenějších... Pomalu se blížím k třicítce, měla jsem už pár vztahů, předtím jsem měla 7mi letý a teď druhý vážný vztah. S přítelem už plánujeme společnou budoucnost, bydlení, hypotéku, děti. Z jeho strany vím, že semnou chce být, že si semnou tohle všechno dokáže představit, dokonce mi řekl, že si dokáže představit dalších 30 let semnou (obrazně řečeno). Já jsem o tomhle všem dlouho snila, už s bývalým přítelem jsem plánovala tohle všechno, ale bylo to jen z mé strany, takže to skončilo. Prošla jsem si nevěrou na obou stranách, různými zklamáními atd. A teď, když můžu mít, co jsem si celou dobu přála, tak se prostě bojím těch závazků. Například hypotéka je podle mě hodně velký závazek, děti by přišly až po domečku. Žádný vztah není ideální, všude je něco, ale já jsem po nějaké době opravdu šťastná, i když mi pár věcí k té dokonalosti chybí, ale honit se za dokonalým vztahem asi nemá smysl. Strašně se bojím budoucnosti. Všude kolem sebe vidím nevěru, rozchody, rozvody, nemanželské děti... tohle všechno je pro mě strašně odrazující. Nechci si už ničím takovým projít, chápu, že tomu asi nezabráním, že se to děje asi běžně a plno lidem, ale právě kvůli tomuhle mám strašný obavy "jít dál", udělat ten krok bez toho strachu a obav, co by kdyby... Chtěla bych si být jistá tím, že je ten pravý, že právě s ním chci zbytek života strávit, ale po tom všem, čím jsem si prošla se už všeho bojím, dalšího zklamání, majetkovýho vypořádání a dalších starostí. Měla jste to některá taky tak, prošla jste si tím?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
30.5.2017 15:42
Ahoj, já jsem podobné pocity měla před svatbou, jestli dělám dobře. Ty pochybnosti byly strašné. Hned po obřadu to ale ze mě všechno spadlo a já si byla jistá. (Pravda, že předchozí vztah jsem měla jen jeden, ale dost jsem se z něho naučila a poučila, i když to asi nebylo tak dramatické jako u tebe.) Pokud plánujete v dohledné době nějaký větší zavázek vůči sobě, můžou ty pocity pramenit z toho.
Píšeš, že jsou věci, které ti vadí. Zamysli se nad tím, jak moc ti vadí, jak moc ti budou vadit v budoucnu (až bude domek a děti a tyto věci se třeba ještě zhorší, prohloubí). Pokud si myslíš, že to i tak budete zvládat, tak jste na dobré cestě. A pak se určitě zamysli i nad tím, za co všechno si můžeš partnera vážit, co se ti na něm líbí.
Jinak za mě pro úspěšný vztah jsou důležité: obětavost jeden pro druhého (občas zapomenout na sebe, přemoct se, i když jsem unavený a pro druhého nebo za druhého něco udělat, a to nejen co mu udělá radost, ale i pomůže); ochota sám na sobě pracovat; schopnost bavit se o problém a přiznat jsou vinu. -
30.5.2017 16:46
Ja jsem mela 5 let vztah. Nejake veci mi vadili, kolikrat to doslo do extremu ze jsem se chtela rozejit ale on me nenechal jit. Sliboval ze se zmeni, ja uverila, chvilku to bylo dobry ale pak sme se kvuli tomu stejnemu hadali znovu a znovu (jeho zavislost na rodicich, hovory s nimi 20x denne, delani jim poskoka, uprednostnovani kamaradu a hospody pred nasimi plany,...) ale porad jsme to posouvali dal - spolecne bydleni, zacli jsme planovat svatbu. On vzdycky argumentoval tim, ze preci me miluje a je mi verny, tak co vic bych chtela. Krome neshod to jinak fungovalo celkem dobre. Zacali sme planovat svatbu a ja najednou zacala mit pocit, ze to neni ok. Ptala jsem se zname, ktera se cerstve vdala, jak poznala, ze jeji manzel je ten pravy? Rekla mi, ze o tom nikdy nemusela premyslet, ze to vedela od zacatku. Rozhodla jsem se to tedy ukoncit. Trvalo asi 3 mesice nez jsem si nasla jine bydleni a prestehovala se, za tu dobu se to mezi nami mnohem zhorsilo, z nej se postupne stal alkoholik a totalni k*eten s prominutim, fakt se choval jak pubertak, zacal vykladat ze ho opoustim protoze spim s jinyma. Idiot no... a jsem fakt rada, ze jsem si ho nevzala. Po letech mi doslo, ze jsem ho ani nikdy nerespektovala a nebrala jsem ho tak, jak bych budouciho manzela mela brat. Sice jsme spolu planovali hypoteku, deti, dum, svatbu, rikala jsem si, ze to vlastne funguje dobre tak co bych chtela vic, ale ted vim, ze bych stastna nebyla. S odstupem casu vidim hodne veci, ktery nefungovaly a nevidela jsem je. Na druhou stranu o par let pozdeji jsem potkala super chlapa. Znala jsem ho asi tyden, kdyz mi doslo, ze je presne moje krevni skupina a chtela bych ho za partnera. Po mesici vztahu mi doslo ze ho miluju. Po trech mesicich jsme se zacali snazit o miminko, po pul roce bydleni, po roce a pul svatba (na miminko stale cekame). Nikdo neni dokonaly, ale on skoro je. Prvni malinke chyby jsem zacla videt az po roce a vubec mi nevadily. Nikdy jsem nevyslovila slovo rozchod ani kdyz jsme se vazne pohadali. Pokud se da najit na 80% dokonaly partner, on ma asi 95%. On ma vsechno po cem jsem kdy touzila a jsem moc stastna. Co z toho plyne? Pokud si nejsi jista, jestli to je ten pravy, tak nejspis neni.
