Jsem dospělá a mám imaginární kamarády

Dobrý den,
už od mala jsem byla hodně tiché, klidné, plaché dítě, co nemělo moc kamarádů. Známí mých rodičů říkali, že je to úžasné, že si dokážu hrát celé hodiny v koutě a vůbec nezlobím. Pravda byla, že jsem měla hodně bujnou fantazii a dokázala si vymýšlet hromadu příběhů s mými oblíbenými postavičkami z kreslených filmů a pohádek, takže jsem se dokázala zabavit sama jen se svojí fantazií. Když jsem měla asi 10, učitelka řekla, že je to hrozně zvláštní, zatímco jiné děti si spolu hrají, já si čtu nebo se koukám do prázdna a vypadám, jako bych nevnímala realitu.
Ve škole to bylo hrozné, s reálnými dětmi jsem si moc nerozuměla, už od 1. třídy mě šikanovali a pokračovalo až do mých 14 let na všech 3 školách, kam jsem chodila. Všude to bylo stejné, byla jsem hrozně plachá, stydlivá, bojácná a skoro se s nimi bála bavit. Občas jsem měla záseky i doma, když na mě někdo křičel nebo tlačil, ať něco vysvětlím a já se bála, že řeknu něco špatně, tak jsem mluvila úplně potichu nebo jsem koktala. Párkrát jsem přišla ze školy i s modřinami, že prý s takovou hnusnou magorkou je za trest být v jedné třídě, tak jsem to od spolužáků pěkně schytala.
Ale čím víc jsem byla smutná, tím víc jsem lpěla na svém snovém světě, vymýšlela jsem si v hlavě celé nové dimenze, byl to jen můj svět. Někdy jsem si taky představovala, že mám kamarády, kterým se svěřuju se svým trápením. A fungovalo to, nahrazovalo mi to pravé kamarády. Později jsem si dokázala najít i pravé kamarádky, ale svoje představy jsem neopustila.

Dnes mám chvíli po střední škole, ale snílek jsem pořád. Ani to na mě není většinou poznat, myju třeba nádobí a u toho si představuju, že někdo stojí vedle mě a povídá si se mnou. Nebo někdy se zasním a jsem zpátky v tom svém vymyšleném světě. Uvědomuju si, že je to jenom moje fantazie. Ale nikomu jsem o tom nikdy neřekla, myslím, že by si o mně mysleli, že jsem blázen. Ale možná opravdu jsem.