Jsem zamilovaná?

Ahoj všichni. Před nějakou dobou jsem ve škole poznala jednoho kluka. Teď je asi všem jasné, kam to směřuje. Je o rok starší a za celou dobu, co jsme spolu chodili do školy, jsem si ho nikdy nějak nevšimla a nějakou dobu jsem ani nevěděla, že někdo jako on k nám do školy chodí. No a pak to přišlo. Nevím jak, ale začal se mi líbit. Hrozně dlouho jsem to v sobě tak nějak popírala. Spíše jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že se mi nelíbí, jelikož jsem byla naopak přesvědčená o tom, že se v životě já jemu líbit nemohu. No a tak jsem po něm začala "pokukovat". Jeden den mě ráno ve škole pozdravil, z ničeho nic. Věděla jsem, že s ním můj kamarád ze stejné školy také o rok starší kamarádi. Tak jsem se na něj nenápadně zeptala (ale nikdy jsem mu neřekla, že se mi líbí) a z něho pak vypadlo, že ten kluk s ním o mě mluvil. Což mě upřímně docela zmátlo a rozhodilo. Ale nic víc se nedělo, každý den jsme se ve škole zdravili. Dokonce mě začal zdravit i když byl s kamarády, vlastně kdekoliv jsme se potkali. Jenže nic víc se prostě nedělo. Jen jsme se zdravili. Ve škole se se mnou moc lidí nebaví a nikdo z jiných ročníků se mnou nikdy nezačal sám od sebe mluvit. Začala jsem si všímat, že se na mě díval pokaždé, když jsme byli ve stejně místnosti. Když jsme šli ze školy a on šel přede mnou, několikrát se otáčel a také se na mě díval. Jednou před odpoledním vyučováním, když jsem čekala v místnosti kde máme skřínky a kde je z oken vidět před hlavní vchod do školy, on procházel kolem jak se vracel do školy. Pozoroval mě i skrz okno. Ale nikdy mi neřekl víc než "čau." A tak to šlo dál, až do konce školního roku. Byl to jeho poslední rok na naší škole. Od té doby jsem ho neviděla. Když jsem 30. června přišla domů i s vysvědčením, začalo mi být smutno a tak nějak prázdno. Bylo mi tak pokaždé, když jsem si uvědomila, že to vlastně bylo asi naposled, co jsem ho viděla. Přiznávám, za celé prázdnin jsem několikrát kvůli němu i brečela. A tak jsem se dostala až sem. Pořád jsem zmatená z jeho chování, ze svých citů a ze všeho. Nikdy se mi nikdo takhle nelíbil a k žádnému klukovi jsem nic necítila. Myslela jsem si, že jsem se přes to už dostala. Že asi bude lepší na něj zapomenout, život jde dál. Ale pokaždé, když si na něj vzpomenu, začnu se cítit hrozně prázdně a mám v břiše takový zvláštní pocit. Když si vzpomenu jak se mi díval do očí jeho hrozně pěknýma modrýma očima a jak si pořád upravoval a prohraboval vlasy. Mám pocit, jako by teď bylo pozdě. I kdybych se mu líbila (čemuž stejně nevěřím), třeba na mě zapomněl. A navíc, pořád je tu šance, že jsem se mu nikdy nelíbila. Tak moc bych chtěla vědět, proč všechny ty věci dělal. Jenže já nevím co teď mám dělat. Mám pocit, jako bych dostala skvělou šanci, příležitost, jenže jsem ji promarnila a teď je pozdě. Poradily byste mi? Jsem bezradná. Nechci se na to vykašlat a nechat ho "plavat", jenže co mám dělat? Není už pozdě na to, se s ním seznámit?