Když umře domácí zvířátko

Ahoj,
dneska bych se tu chtěla spíš vypsat a říct, co mě poslední dobou trápí. Pokud alebudete mít nějakou radu, nebo třeba jen názor budu ráda ♥️.

Všechno to začalo asi před třemi/čtyřmi roky. Mladší ségra chtěla rybičku, a tak nám mamka koupila bettu bojovnici. Pro ní i veliké akvárko, rostlinky, filtr atd.. prostě všechno, co rybička potřebovala. Pojmenovali jsme jí Pepa. A jelikož mladší ségra je trochu nespolehlivá, tak jsem jí krmila já. Pepa se měl nádherně, a vždycky když viděl, že beru sáček s krmením, začala plavat po akvárku. Takhle dobře to šlo asi ty tři roky (což je normální životnost betta bojovnic) a Pepa mi přirostl k srdci. Normálně mě moc věcí nebere, ale dříve jsem měli křečky, a když zemřeli, tak mě prostě vzalo. Zvířátka, a obzvlášť ta domácí, jsou moje slabost. Vtěsnají se Vám do srdíčka, a je pak hrozně těžké se smířit s tím, že tu nejsou. Když zemřel první křeček. Jeli jsme ho zakopat na zahrádku všichni společně.
Po pár letech koupila mamka dalšího. Byly to další dva super roky. Ale když tenkrát druhý křeček umíral, držela jsem ho v náručí. Když jsem ho chtěla dát spátky do domečku, tak si zase vylezla spátky na ruku.
Bylo to těžký.
Už teď, když to píšu se mi chce brečet.
Nejhorší ale tenkrát bylo, že sr můj taťka sebral, a pohřbíz ho jel sám. Nako kdyby byl on ten jediný, kdo se s ním mohl rozloučit. V naší rodině se emoce zas až tak neprojevují, ale tohle mě opravdu bolelo.

Když se vrátím k Pepovi.
Roky utekly jako voda, a z rybičky se stal stařík. Nebylo to na něm vůbec vidět. Pamatuju si to ráno, kdy jsem ho chtěla jít nakrmit, ale on jen ležel na dně. Hrozně jsem se lekla a řekla to tátovi, ale on jen řekl, že to nic není. Že je v pořádku
Ale během dne si i táta všiml, že tohle je Pepův poslední den s námi. Ze začátku jsme si myslieli, že má jen střevní potíže, protože chudák se pořád otáčel břichem nahorů, a nemohl se nadechnout k hladině. S tátou jsme mu zkusily i vyměnit vodu v akvárku, a chvilku to vypadalo, že voda byl ten problém.
Přendala jsem ho tedy do misky, aby to měl k hladině co nejblíže a nemusel se namáhat.
Celý dem jsem pak u misky seděla a lžičkou ho otáčela, když jsem viděla, že se potřebuje nadechnout. Zkusili jsme mu dát pár kapek na nemoci rybiček...
Ale pak už si pamatuji, jak jsem na něj koukala a on se celý klepal. A pak už se nepohnul. Tatá ho pak i přes moje protesty přelil zpátky do akvárka, ale on se jen snesl dolů na dno, a už se nehýbal.
Pořád jsem okolo chodila v naději, že pohne ploutvičkou, a všechno bude dobré. Jenže v tu chvíli, už to měl můj Pepa za sebou.

Táta ho pak přendal do skleničky a řekl mi, že mě ráno vzbudí, a pojedeme ho společně pohřbít.
S Pepou jsem se ten večer sama pomyslně rozloučila, a z akvárka si vzala jeden kamínek na památku.

Vnoci se mi pak zdál sen, že táta odjel na zahradu beze mně, jako to udělal tenkrát. Pak jsem de ale uklidnila, že podruhý by to předse neudělal.

Jenže když jsem ráno vstala, tak sklenička s mojí rybičkou, kterou jdem měla tak ráda a táta byli pryč.

Nemáte ani tušení, jak velká vlna vzteku a smutku, že se s Pepou už nikdy nerozloučím, se pře ze mně přenesla.
Když s epak táta vrátil, tak de tvářil, jakoby se nikdy nic nestalo. Jakoby mi neukradl tu poslední vzpomínku, na něco , co jsem měla opravdu ráda, a co nikdy nevydalo ani hlásku, a přes to jsem to milovala.
A on mi to sebral.
Byla jsem naštvaná.
Bxla jsem naštvaná a chtělo se mi brečet.
S tátou jsem nemluvila, a moje mamka za mnou s klidem přišla, jestli si nechci koupit další rybičku. I když sama řekla, že vidí jak mě to vzalo.
O mojí sestře ani nemluvím, protože tak k Pepovi neměla city vůbec žádné.

I třeba, že se Vám to zdá celé z mého pohledu přehnaně, já jsem prostě taková.
Můj táta mi ublížil, ale já mu to nedokážu říct.
Můj táta je ten nejlepší táta na světě, a mám ho hrozně moc ráda, ale tohle prostě dělat neměl.

achjo. Vím, že si nemám na co ztěžovat, ale mě to odpravdu bolí u srdce