Krkavčí matka?
Ahoj,
ráda bych znala názor těch, které zatím nemají děti. Tím nechci říct, že si nevážím názorů maminek, ale myslím si, že ony by měly na mou otázku poněkud mateřstvím "zkreslené" názory.
Tak tedy... dostávám se do věku (no vlastně v něm už nějakou dobu jsem), kdy začínám přemýšlet o dítěti. V hlavě se mi motají takové ty klasické otázky. Jestli vůbec dítě chci, jestli budu dobrá máma, jestli... Říká se a až na nějaké výjimky to tak je, že matka chce pro své dítě to nejlepší. Zkrátka aby mělo šťastný a spokojený život.
Na jednu stranu bych si dítě přála. Na druhou stranu si říkám jestli si to malé stvoření zaslouží narodit se do tohoto světa a hned dostat do vínku život plný bolesti (nemoce, bolesti zubů, možné operace, dívky menstruace, porod,... nemluvě o srážkách s voli,...). Nejsem "krkavčí budoucí matka", když chci porodit dítě a předem vím, že se bude v životě trápit? Který život je bez bolesti? Který život je bezproblémový? Zaslouží si moje dítě trpět jen proto že JÁ CHCI DÍTĚ?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
31.10.2016 18:51
Počkej, život snad není jen utrpení, pokud nemáš tu zoufalou smůlu a nenarodis se ve válečný oblasti nebo zemi zmítané hladomorem. A i tam dokáží být lidé šťastní. Přístup k životu je otázkou vnitřního naladění, ne ani tolik objektivních podmínek. a nad nějaký nemoci, krámy, operace, zuby, atd.se člověk rád povznese, pokud může žít, ne?
-
31.10.2016 18:50Vycitas svym rodicum,ze se v zivote trapis,ze te privedli na svet?
-
31.10.2016 20:35Kdyby takto přemýšleli všichni,za chvíli vymřeme
-
31.10.2016 19:00
Bez dobra by nebylo zlo, bez zla zase dobro. Kazda zkusenost, dobra zkusenost. A i pad na hubu je pohyb vpred
Takze bych to takhle nebrala. Zij svuj zivot, nenech si do nej kecat a je to Pokud deti chces, tak je mej a nabidni jim toho co nejvic muzes 
-
31.10.2016 19:51
Pokud si myslíš a tvůj postoj k životu je takový, že je to jedno velké utrpení a radši bys tu nebyla, tak děti opravdu neměj. Dítě potřebuje hlavně rodiče, kteří mu jsou oporou a ne zoufalce, kteří jen nadávají na život, stěžují si a od malička dítěti ukazují, že život za nic nestojí a nic hezkého tu na člověka nečeká.
Jinak spokojené dětství není o tom, že dítě má vše na co si vzpomene a nemusí se potýkat s žádnou nepříjemností. Naopak, od narození se učíme, o čem život je, a rodiče nám mají ukázat cestu, jak se s tím vypořádat. S tím dobrým, i s tím špatným, protože oboje k životu patří -
1.11.2016 5:36Podle mě je důležité to poslední, co píšeš. Chceš dítě proto, že prostě jen chceš, nebo ho chceš proto, že chceš dát nový krásný život, kterému zasvětíš ten svůj? Přijde mi, že z tebe cítím spíš tu první odpověď. Nebo že o tom přemýšlíš, ale tohle jsi zatím vůbec nedomyslela. Mám naopak pocit, že chceš dítě proto, že seš v nějakém pro tebe asi už dost aktuálním věku. Nevím, kolik ti je, ale nechceš si to ještě pořádně rozmyslet? Až se malý narodí, tak kolem něj budeš lítat jak na koštěti, je to hodně energie, péče a odříkání, jsi už teď ochotná to podstoupit? Já jsem se totiž rozhodla, že děti mít nechci. Právě proto, že nevím, co bude za 15, 30, 45 let, až já tu nebudu a ono sice bude dospělé, ale v kdoví jakém světě. Podívej se, co se děje kolem nás všechno. Je ale fakt, že mám onemocnění, které by mohlo ovlivnit od narození mé dítě a nikdo tohle dopředu nedokáže říct. A když si vezmu sebe, s čím od dětství bojuju, tak to prostě pro svý dítě nechci jen proto, abych jako měla dítě a byla pro společnost dost dobrá, protože se pořád nosí ten názor, že správná a plnohodnotná ženská je pořád ještě ta, co je vdaná a má dítě. Aspoň já to slyším a dlouho jsem s tím bojovala a vyčítala si, jestli prostě teda nemám porodit dítě jen proto, abych jako byla ta plnohodnotná ženská. Ale to by byla ta největší chyba na světě. Udělej, co cítíš ty, ne jak se na tebe bude kdo dívat, uvažuj o tom, že nevíme, co bude v horizontu desítek let, možná to bude všechno i lepší. Možná ne. Ale nechala bych to chvíli uležet a možná o tom nepřemýšlela hekticky denně jen proto, abys to co nejrychlej vyřešila, tohle nejde vyřešit rychle. Neber si úplně příklad ze mě, u mě v tom roli hraje i to onemocnění, ale jinak tě chápu. Možná by bylo fajn zde zkusit najít i protipól - mámy, co dítě už mají, ale před dítětem si nebyly jisté (třeba otěhotněly neplánovaně nebo původně dítě nechtěly z různých důvodů) a pak také s holkama, které už se napevno definitivně rozhodly, že dítě prostě nechtějí. Poptat se proč, jak to vidí teď zpětně, zda svého rozhodnutí litují atd. Možná je to lepší, než se ptát ženských, které jsou evidentně rozhodnuté děti mít, tudíž ti vlastně ani jinak odpovědět nemůžou, než měj je. Podle mě uvažuješ dobrým směrem, ale nepřeháněj to a jak píšu, neměj to v hlavě permanentně. Z toho budeš jen nešťastná a řešení nenajdeš.
-
1.11.2016 9:30No, me daleko horsi nez zubar a nemoci prijde vubec privest dite do dnesni doby plne nenavisti a zloby. Pokud mu ale poskytnes krasnou milujici rodinu a pochopeni, neni co resit. Ty ostatni veci k tomu patří. Já to neřeším. Děti jednou chci a mít budu a zkrátka se s tím budou muset poprat, stejně, jako to udělali všichni ostatní.
-
31.10.2016 19:56
Také o tom tak přemýšlím. I já si každý den zažívám své "starosti", co můžou být pro někoho prkotiny. Docela dost přemýšlím, jestli si dítě zaslouží jít do tohoto světa, plného násilí, utrpení a bolesti. Na druhou stranu však vím, že ho chci před tím špatným chránit, ale před vší chránit nejde.
Dítě i tak chci. Věřím sama v sebe, v to, že se mu budu snažit předat to nejlepší. Pokud v to věříš, na otázku si dokážeš odpovědět. Odpověď však nepřijde do druhého dne... -
31.10.2016 20:44
Co píšeš je sice na jednu stranu pravda, ale já bych se spíš zaměřila na to, kolik lásky, radosti a štěstí můžeš dítěti dát. Tím, že o něj budeš pečovat, milovat ho a dáš mu správné rodinné zázemí. Já děti nemám, moc je chci a přemýšlím úplně opačně než ty. Každý to máme jinak...
-
31.10.2016 18:46
Sice už sem mamou, ale snad nevadí.
Život není jen bolest, ale i radost. A zrození je pro duši školou. Učí se a roste do výšin, nebo může i spadnout do hlubin, pokud chce. Pokud by se dítě zrodit nechelo, nepřijde k tobě. A na druhou stranu-pokud uvazujes zda je to správné, je dobré že uvazujes. Tím se učí i tvoje duše.
A hodně je to i o tobě jako rodiči, v jakém vztahu k životu dítě povede. Zda tím, že je to jedna velký katastrofa od začátku do konce, nebo cesta, která není snadná, ale na níž se může spoustu naučit i toho dobrého a zažít spoustu daného, jako je třeba pocit být ženou a porodit dítě.
