Křtiny a problém s pozváním rodiny
nevím jak začít.možná se potřebuju víc vypsat než zeptat. s mamkou nevycházím zrovna nejlíp, bydlíme v jednom baráku (dva "byty"), mám ji tu snad nonstop a má na všechno tisíc řečí. občas se urazí a vydrží sem třeba i jeden den nejít vůbec, to jsem pak šťastná jak blecha. máme mít křtiny našeho miminka a já z duše nenávidím rodinný sešlosti který musím pozvat přestože nechci, přestože si to chci užít jen v úzkým rodinným kruhu. vůbec se mi nechce zvát moje rodiče ani rodiče manžela. když by nebyly křtiny tak naši pojedou na pouť za bratrem a jeho rodinou. tchán bude v práci, má směnu a docela těžko by si ji měnil. opravdu nevím jestli pozvat na křtiny i babičky a dědečky našeho zlatíčka (dávno není první ani pro jedny prarodiče) jen proto, že se to dělá a prostě to přetrpět, jen aby nebyli naštvaní. nebo si to udělat po svým a nepozvat je. vtip je v tom že ikdyž je nepozvem tak si nejsem vůbec jistá že nepříjdou, ani u jedněch.možná by to naštvaně respektovali, ale taky by se mohlo stát, že by to brali jako že mají přijít protože to prostě z řeči ví už dávno kdy křtiny budou. k tomu všemu jsme den před tím zvaní na oslavu narozenin kamaráda, takže vlastně budem po "flámu" a budem děsně nadšení, že si nemůžem jít zdřímnout když zrovna usnou i děti, lítat kolem hostů,vařit pro ně oběd atd. nevím co dělat, jestli si dupnout a udělat to bez oslavy nebo poslušně pozvat aby byl klid.když je nepozvu tak z toho bude ostuda, ze strany mojí mamky určitě velká. co byste dělaly na mém místě?nesnáším přetvařování a když je pozvem tak budu nucená se usmívat, děkovat za to co nechci a vyloženě se přetvařovat. vím že jako člověk věřící v Boha a chodící do kostela bych neměla mít takový špatný vztahy k mamce a měla bych je mít všechny ráda a s radostí pozvat ale prostě to nezvládám, ne tak aby to bylo upřímný.děkuju za každou reakci
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
23.5.2014 12:16Za prvé, neměj špatný pocit, nebo pocit viny z toho, že nevycházíš s mamkou a to, i když jsi věřící. Nejsme svatí (a já osobně bych taková ani být nechtěla), abychom si museli nechat všechno líbit a ještě za to poděkovat. Ano, i za špatné věci by člověk měl být vděčný, protože ho to vždy posune někam dál nebo jinam a protože získá cenné zkušenosti, ale nejde vybudovat plnohodnotný vztah s kýmkoliv, pokud jedna strana neustále musí ustupovat a přizpusobovat se proti svému přesvědčení. Já osobně bych si to udělala tak, jak to cítím já... Máš malé dítě, to přejímá všechny Tvoje pocity, takže to, že zase potlačíš sama sebe a své přesvědčení se do něj bude obtiskávat a je možné, že se za sebe taky nenaučí bojovat. člověk by za sebe měl umět bojovat. Na Tvém místě bych mamku pozvala na kafe, až bude dítě spát a v klidu jí vysvětlila své stanovisko. Neomlouvala se, prostě sdělila, jak to cítím já, co si k tomu přeju a nepřeju. Nezapomněla bych zduraznit, že jsem jí velmi vděčná za vše, co pro mě dělá (v případě, že pro mě neco dělá, pokud pro vás neudělala nikdy nic hezkého, tak není za co děkovat, ale pokud chceš někomu sdělovat něco, o čem víš, že nepřijme dobře, je dobré začít něčím pozitivním a dotyčnému poděkovat nebo zduraznit to, čeho si na něm vážím). Pak bych jí řekla, že to, že to chci udělat jinak, než ona neznamená, že si jejího nazoru nevážím, že ji mám ráda, ale že jsem dospělá, tudíž mám zodpovědnost sama za sebe a za svou rodinu a že jsem se rozhodla tak a tak. Pokud se bude cítit uraženě nebo dotčeně nebo nedejbože dělat nějaký psychologický natlak na tebe, zaklop uši, hlavně se nenechej strhnout do hádky nebo nějaké poštuchování, jen jí třeba pak řekni, že Tě mrzí, že to takhle vidí, že to nedáš poto, abys jí něco dokázala, ale proto, že věříš, že takto je to pro Tvou rodinu a Tvé dítě to nejlepší. Zustan v klidu a klidně trvej na svém. Není Tvou povinností do nekonečna někam ustupovat. Věř mi, že pokud bys to takto dělala dál, tak jednou dojdeš do kouta a už nebudeš mít kam ustoupit a to by se teprve děly věci, které by s Tebou udělaly buhvíco, takže raději se naučit trvat na svém zavčasu
Držím palce a užijte si křtiny -
23.5.2014 12:19Asi byla chyba to takhle veřejně vyhlašovat. Pokud jsi chtěla mít křtiny v soukromí, měli jste přijít a oznámit, že už máte dítko pokřtěné. Někdo by se možná urazil, ale už by se nic nedalo dělat. Takhle říkat rodičům, že nejsou zvaní, to pro ně musí být těžký kalibr.
Vidím to jako bezvýchodnou situaci - pozvání už se asi vyhnout nedá, ale můžeš to zkusit zařídit tak, abys nemusela vyvařovat - oznam třeba, že to slavit nechceš, ale kdo chce, může se jít hromadně najíst do restaurace (taky jsem to musela přetrpět u obou svých promocí) - pokud za ně nechceš platit, klidně buď drzá a řekni, že každej za svý
. Nebo prostě křest a z kostela domu, to se přece dá vydržet i s rodiči za zády.
Možná se u vás s křtinami pojí nějaké tradice- nevím, že by se to v Čechách nějak extra řešilo, prostě rodinná událost. -
23.5.2014 15:05A co udělat třeba jen odpolední posezení. Tak jsme měli křtiny mé třetí sestry. Všechny jsme pozvali na 4 hodinu, udělala se buchta a něco slanýho a bylo to. To by snad mohla mamka vzít
.
Doporučuju se za všechny vztahy modlit, dělávám to tak a fakt se ty problematické proměňují. -
23.5.2014 15:45
tak my křtiny měli bez jakéhokoliv posezení - křest v kostele s prarodiči a pak sme se rozešli domů.
z tchýně bych se taky zbláznila a vzhledem k tomu, že si tchýně některé věci u křtu vydupala, tak sme prostě s ní už ten den být nechtěli.
