Loučení se zvířátky

Ahoj. Abych byla upřímná od začátku, jdu si sem pro radu a pochopení, protože toho semi v posledních dnes zrovna moc nedostává, a je to pro mě těžký..

Možná že si některé z Vás pamatují, kdysi jsem sem psala o tom, jak jsem venku v zime nalezla koťátko, o které jsme se postarali, jak nejlépe jsme mohli ale ono den na to zemřelo... To pro mě tehdá byla rána, která do teď tak trochu bolí. Potom čas plynul a našli jsme koťátko další. Tentokrát to byl kocour, kterého někdo vyhodil na ulicí. Nebyla to kočka, která by žila u něčího domu, a tak jsme si jí vzali. Pár dní u nás pobyl, a mě, i mojí rodině přirostl k srdci. Jenže, protože bydlíme v panelákovém bytě, tak jsme si ho nechat nemohli .. spíš o tom tak rozhodla moje mamka... Kocour nakonec odcestoval do milujícího domova, k jiným lidem. To byla pro mě druhá rána, o které jsem si s nikým nemohla promluvit, protože to nikdo nechápal. A v naší rodině se emočně náročné situace prostě řeší tak, že si každý sedne do jedné místnosti a řeší sto sám se sebou... Já bych si o tom ráda promluvila ale nevím kde se ve mě bere ten pocit ,,máma to nechápe, táta už vůbec ne a ségra se chová stejně jako já, takže se mnou mluvit nechce..


Čas šel dál a tahle věc, o které Vám budu vyprávět se stala v sobotu. Byla jsem s kamarády venku, vyběhli jsme někam do lesů ns vyhlídku. Jdu si tak po ouzké lesní cestě, když v tom vidím, jak na zrmi leží malinkaté mláďátko.. Skoro holátko bych řekla
Štouchnu do něj ( protože taková zvířátka mám to štěstí vidět vždy jen uhynutá, na ktatji vozovky. Vezmu to malé do ruky, a ono to žije! Vypadá to jako myška a tak to nakrmím vodou a nesu dálku domů. Nejhezčí bylo to, jak jsem to nesla v dlani, protože ten drobek miloval být stisknutý v horké dlani...

Odnesu si ho domů. Po cestě na mě šlo myšlenky, které mi řekla jedna paní ns té vyhlídce, když jsem de jí ptala, jedtli neví, co je to za zvíře.
,, Já bych to tam nechala umřít" ,, Vždyť je to příroda" ,,Co na to řekne táta, nemám to radši položit do trávy?"


díky bohu jsem nic z toho neudělala.

Údajnou malou, ještě slepou myšku, která měla pochroumanou nožičku od toho, jak byla zamotaná v trávě jsem si přinesla domů. Řeknu Vám, ten šest centimetrů dlouhý prcek mi tak přirostl k srdci... Krmila jsem ho a v noci zahřívala, aby mu nebyla zima. Oblíbil si ho i zbytek rodiny. A tak jsem měla radost, že budu mít myšku... Pořád ve mě alebyly pochyby. Dokážeme jí poskytnou náhradu navolnou přírodu?

Potom jsme ale pátrali a přišli na to, že údajná myška, je vlastně veverka. To se moje obavy rozjely na plno, tak jsem začala pátrat po záchranných stanicích. Pořád jsem ale doufala, že je to myška. Zavolala jsem tam a po konverzaci a zaslání fotek se zjistilo, že naše malá veverka je Plch velký. Noční tvor, který má zimní spánek a stejně jako všechna ostatní zvířata, potřebuje volnost...

Zavolala jsem tak na jinou stanici, a pán se nabídl, že si pro něj přijede ještě dnes... Najednou přišly nervy.. Tak rychle se musím rozloučit s něčím, s čím jsem se nestihla.ani seznámit...
Pán přijel. Byl příjemmý, zkušený a vedoucí stanice..

A tak zkončila další etapa... Pán si drobka odvezl.
Já vím, že se tam bude mít dobře, a dají mu to, co potřebuje, ale je to těžký... Všechno to ještě komplikuje můj táta, který je na nás zlý, když se jen zmíním o tom, že bych si třeba koupila křečka, ale pak já sama něco zachránim, já sama dse rozhodnu dát tomu tu nejlepší cestu a víte co byla jeho slova?
,,Jen si něco přineseš domů a hned se toho chceš zbavovat. To jseš celá ty. I ten kocour tu teď mohl pobíhat ale vy jste se ho taky zbavily."

Víte jak moc mě to bolí? Já chci pro něj to nejlepší táta mi pak řekne tohle...
Do toho ještě nálož ze školy, protože prestupuju z oboru a musím se hodně učit...
Všechno mi to přijde nějaký těžký a já prostě už nevím...