Mámy, pláčete?
Maminky, jak často pláčet? Ať před dětmi nebo o samotě. Je to správné? Se synem si zakládáme na upřímnosti - nelhat si a neskrývat emoce. Pokud jsem tedy smutná, řeknu mu to a zdálo by se logické, že před ním i brečím. Ale pláč je přeci projev slabosti a máma by měla být silná. Silná, vyrovnaná a sebevědomá žena, která se za dítě vždy postaví, nehroutí se, nebojí se ostatních lidí a jejich názorů, která pomůže vyřešit všechny trable, když o to dítě požádá. Žena, o které se dítě může vždy opřít, a díky které vyroste ve vychovaného, šťastného a sebevědomého člověka se správnými návyky. Ne chudinka, která brečí pod tlakem všedních starostí.
Nedávno jsem jsem to už nedávala, když se mi celý den nedařilo. Venku na mě čekala sestra v autě, aby nás odvezla k doktorce, tlačil mě čas, sestra byla naštvaná, že mi to trvá, syn pořád řval, neměla jsem ještě ani sundanou autosedačku ze skříně, pak mi nešly povolit pásy, do toho se malý poblinkal, na schodech mi spadly věci. No prostě už jsem nemohla a brečela jsem taky. I pak sestře v autě. Po zbytek dne jsem si vyčítala, co si o mně asi sestra myslí, a že s dítětem teď přece musím být silná a trpělivá a jednat správně. Tohle přeci máma musí zvládnout, aby syn taky nebyl úzkostlivý. Styděla jsem se před sestrou, před synem, před sebou, před celým světem. Bála jsem se, že synovi nejsem dost dobrým vzorem a že na tom má možná podíl můj mladý věk.
No ale během posledních dní jsem narazila na diskuzi, kde si maminky (několikanásobné a starší) stěžovaly a popisovaly situace u nich doma, kdy je partneři nebo děti také dohnnali k pláči. Některé pláčou často. Kvůli tomu, že jim partner nepomáhá, že nezvládají výchovu, že je urazí někdo z širší rodiny jednou nešťastnou větou, ... Je to tedy běžné? Jsou ženy - Matky - takové všechny, a jsou u nich projevy slabosti s ohledem na děti v pořádku? Jak moc myslíte, že na tom záleží?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
19.3.2020 21:55Ja dieťa nemám, ale skôr chcem napísať, že strašne záleží či tá mama naozaj len plače a sťažuje sa a je celá labilná, alebo to dieťa vidí aj jej silu, pozitívnu energiu a aj iné emócie. Ja si myslím, že rodič by sa nemal hrať na niekoho kým nie je, ale tiež ako píšeš by nemal ísť zlým vzorom a podporovať v dieťati negatívne emócie. Lebo dieťa by malo vedieť, že je normálne mať svoje limity aby emócie nepotláčalo a nenechalo si skákať po hlave, no samozrejme opačný extrém je nemať svoje emócie nijako pod kontrolou a fakt byť len uzlík nervov čo vyvoláva potom v okolí pocit viny.
-
19.3.2020 11:42
Od prvního šestinedělí neplacu. Nejde mi to. Ale já nikdy nebyla extra placka, což je možná až na škodu, pac se tim člověk krásně očistí. Nicméně emoce před dětmi nijak zvlášť neskrývám, myslím tedy emoce související přímo s nimi. Když mě nastvou, potěší, rozesmutni, snažím se to náležitě demonstrovat. Naopak před emocemi, které s nimi nesouvisejí, nevyvolaly je svým chováním (třeba hádka s partnerem, současná krize kolem koronaviru), se je snažím chránit.
-
19.3.2020 11:49Tak já teda moc nepláču a syn je úplný opak,citlivý,často pláče,takže bych to tak neřešila a chovala se přirozeně.
-
19.3.2020 12:58
O mě bys v tom případě mohla říct, že jsem plačka a doopravdy nevím, kde se bere názor pláč=slabošství. Nepláču před dětmi, před partnerem, příbuznými, známými. Pláču si v soukromí u kotle, v noci v posteli, v koupelně ve sprše. Ze svých pocitů se nemám komu vyzpovídat, protože jsem sama v domě se 4muži/kluky. Dnes mě asi po 3. syn načapal, jak pláču v ložnici, protože v rodině dnes náhle zemřelo miminko. Syn se na mě díval a já mu jen se slzami v očích řekla, že je mamince smutno. Proč mu lhát, proč si hrát na hrdinu a dělat ze sebe modlu? Proč ho neučit, co to znamená vztek, smutek, radost? proč to mám úplně skrývat a neukázat mu, co jsou to city/emoce? Jak se má potom to dítě naučit a rozpoznat jednotlivé emoce? Jak se má potom s nimi naučit pracovat? Tohle svým dětem chci ukázat taky. Je to těžké, protože jsou malí a většinou si ještě myslí, že maminku něco bolí, ale postupně jim vysvětluju, co cítím. Ať si to dělá s dětmi, kdo chce, jak chce. Ale znám hodně lidí, kteří neumí prožít emoce, neumí s nimi ani pracovat a nedá se s nimi potom ani vyjít a žít pod jednou střechou. Tak asi tak.
-
19.3.2020 14:32Každý na to bude mít jiný názor. Každý má jiné děti s různými povahami a různé vztahy se svými partnery a okolím. Někdo je v pohodě a tak třeba ani nepochopí do jaké situace by se musela žena dostat aby se rozplakala. Taky jsem měla hodně náročná období. Nevím, třeba by to jiná matka zvládla líp, kdo ví. Je toho na nás často moc a co potom když se ještě teprve nedaří. Dcera mi od 10 měsící prakticky nekakala. Šlo to tak jednou za 7 dnů. Někdy za 14 i déle. Do toho i 4x do týdne v noci zvracela. V té situaci, kdy zvracela jsem byla silná. Bylo potřeba pomoci ji a všechno uklidit. Partner byl často služebně pryč takže jsem to pak uklízela sama a ona se batolila za mnou. Jinak to nešlo. V postýlce plakala, takže musela být na zemi než jsem to uklidila. Bylo to opravdu psycho. Toto období u nás trvalo cca 2 roky a pár měsíců. Pak se to "zlepšilo". Taky jsem brečela. Někdy už to prostě jinak nejde. Dcera teda úzkostlivá je, ale já nejsem robot. Takže asi tak. Nic si z toho nedělej. Jsme všichni jen lidi a lidi občas pláčou. Nevychovávejme z dětí roboty bez citů.
-
21.3. 5:35Já taky dost často. Mám dvě malé děti, stavíme dům, takže mi partner tolik nepomáhá a někdy je toho na mě už fakt dost. Hlavně mám problém si říct o pomoc prarodičům, takže ty si berou děti jen občas. Když jsem doma sama, tak se snažím uklidit, ale většinou si jen lehnu na gauč, pustím si audioknihu o výchově dětí z https://www.progresguru.cz/audioknihy a nedělám nic.
-
19.3.2020 18:56
Není nutné v sobě všechno dusit, jen aby ženská vypadala jako super matka, která vse zvlada s prehledem. Mnohdy je to čím víc se to v dobe duší, tím hůře to pak muze dopadnout-deprese, a dslsi a muze se to projevit i fyzickými problémy
Neplacu často, ale pokud je situace taková, že je mi do breku, tak to před synem vyloženě neskryvam, j kdyz to nemusím úplně vystavovat na odiv. Pláč není slabost, ale urcite uvolnění napětí. O to více si ostatní lidé uvědomí, že daná situace už prostě byla za hranou mých psychických sil. -
19.3.2020 20:32
Brecela jsem vcera, jsme z uzavrene oblasti a uz toho na me bylo nejak moc. Syn to videl, ale chapal, vysvetlila jsem mu, ze se o nej a prarodice bojim.
