Manželství nebo kamarádství?

Zdravím vás, potřebuji pohled neznámých, cizích lidí. Je mi 31. S manželem jsme spolu celkem 9 let, jsme stejně staří, studovali jsme spolu VŠ. Po 7 letech vztahu jsme se vzali, manželé jsme 2 roky. Po svatbě jsme spolu koupili na hypotéku byt, ve kterém teď bydlíme. Ve všem si rozumíme, dokážeme se na všem domluvit (poslední dobou se tedy odkrývá, že se krásně na všem shodneme asi i proto, že manžel nevědomky ve všem ustupuje - všimla jsem si toho i ve vztahu s přáteli nebo rodinou - každému se snaží zalíbit, aby ho měli rádi, chová se před každým malinko jinak). Ve společnosti nás má každý za ideální pár, smějeme se, vtipkujeme, rodiny nás mají navzájem rády jako protějšky, kamarádi nás mají za vzor vztahu. Jenže ne vše je tak, jak se na první pohled může zdát. Poslední asi rok máme "krizi?", kterou jsme teda pojmenovali po tom, co jsme spolu dobrýho čtvrt roku nepromluvili normálně (žádný vyprávění kdo se jak měl, naslouchání, společný zážitky, prostě jen jsme se objevili ve dveřích, už jsme na sebe štěkali, v lepším případě šli každej do jiný místnosti). Já pracuju na 80 % z domu, manžel jezdil domů co nejpozději mohl (do práce jezdí v 6 hod., vracel se v 11 večer přespat). Při jednom hovoru mi řekl, že neví, jestli manželství jako takový je typ vztahu pro něj a jestli manželství se mnou je pro něj. Že neví jestli mě miluje, jestli mě má rád nebo jsme spolubydlící, kteří se v bytě potkávají (tak to poslední dobou dost vypadalo).
Tak jsem nad tím začala víc přemýšlet i já, do tý doby hádek jsem si ničeho významnýho nevšimla. Vstup do manželství jsem brala "do konce života" a vůbec mě nenapadlo přemýšlet, jestli je to pro mě to pravý, prostě jsem do toho šla, neřešila jsem jestli na mě někde může čekat zajímavější život (myslím po citové stránce).
Minulý měsíc mi řekl, že když spolu v budoucnu nebudeme, tak z jeho života nezmizím, že jsme spolu prožili třetinu života a budu jeho nejlepším přítelem dál. O sexuálním životě ani nemluvím. Když jsme spolu začínali, tak to byl klasický, pěkný začátek vztahu, postupně po sestěhování do pronájmu se četnost snížila tak na 2x za měsíc. Posledních 5 let jsme spolu spali tak 1x za čtvrt roku (3 měsíce). Poslední rok jsme spolu nespali. Vlastně jsme se ani nelíbali, dáváme si normální pusy na rozloučenou, doma a tak, obejmeme se, u filmu se třeba přitulíme. Řekl mi v poslední době, že ví, že by bylo dobrý to zase oživit, ale že mu to prostě nejde se do toho přemlouvat, že si nemůže pomoct. Teď si ani já nedovedu představit, že bysme spolu něco měli, radši než něco lámat přes koleno je pro mě pohodlnější si udělat chvilku sama pro sebe. Jak to má on, to nevím. Ale nikdy nebyl v posteli žádnej dravec, byl pozornej, ale že by byl na častější intenzitu anebo že by to bylo nějak divoký, to nikdy nebylo.
Další otázkou jsou děti. Někdy kolem 25 jsme si řekli, že asi děti nechceme. Všem co okolo nás postupně děti mají (rodina nebo kamarádi) jsme se potichu pousmívali, že teď se nevyspí a že jim skončil vlastní život, že budou žít život jen těch dětí, že budou spát peníze jen do dětí, že už nikam nevycestujou, jen do Chorvatska k moři apod. Nicméně při jedné naší první větší hádce před rokem jsem se šla rozdýchat vedle do ložnice, sundala jsem si vztekle prstýnky a načapala jsem se při myšlence "no tak co, tak se rozejdeme a aspoň budu mít děti". To mě samotnou překvapilo.
Postupně, jak jsme se přestěhovali do svýho, líbí se mi tu, máme každej práci, která nás baví a vydělává, máme něco našetřeno a mně je 31, tak si říkám (možná i z nudy), že jedno malý mimčo by se sem v pohodě vešlo a bylo by pěkný mít tu malej uzlíček. Co ovšem až by vyrostlo, starost se školkou, školou a tak, to si nedovedu představit. Zatím mám představu, že by mu nebylo víc jak 3 roky
Manžel mi na moji novinku, že bych možná přece jen dítě/děti chtěla, jestli by to šlo, odpověděl jednou - že jestli chci děti, tak že asi s někým jiným, že on nechce. Podruhé říká, že jestli chci, tak se to nějak zvládne. Pocit z toho ale mám, že by to bylo dítě "kvůli mně", že by do toho byl vyloženě natlačenej. Mám představu, že když by zabrečelo, hned by mě jely v hlavě výčitky "neplač, potichu, ať se tatínek nezlobí".... Když jsme se brali - při obřadu říkal matrikář ty slova o dětech, rodině a tak.... tak mi na znamení, že děti mít nebudeme, stiskl několikrát ruku, věděla jsem, co to znamená.
Nevím, co mám dělat. Jestli je to blbé období, které trvá už nějak dýl, jestli z nás všechno vyprchalo, jestli můžeme být ještě partneři nebo prostě jen kamarádi. Někteří známí a naši rodiče ví, že máme teď takové období, ale i tak si nedovedu představit, jak před ně nastoupím a řeknu jim, že se rozcházíme a stěhujeme se každej jinam. Na druhou stranu si nedovedu představit, že bysme spolu měli něco fyzicky momentálně mít... z čehož by bylo mimo jiné i to dítě.
Máme toho za sebou hodně pěkného, ale žádnou takovou blamáž jsme nikdy neměli. Mám z toho stredu i občasný fyzický problémy se kterýma jsem byla u DR - bolest zubů (není žádný kaz, je to z nervů), brutální vyrážka (bez příčiny, z nervů), problém se zažíváním (taky jen z nervů).
Tak nějak nevím, co mám/máme dělat. Zahazovat se mi ten vztah nechce, ale zase si říkám, o čem ten život je.....