Matčina "láska", jak si s ní poradit?
potřebuju se vypsat a v deníčku jsem nenašla možnost psát anonymně.novej účet si kvůli tomu zakládat nechci. tím dávám i adminkám námět na vylepšení stránek který mám moc ráda a moc za tyhle stránky děkuju
je zvláštní jak člověk touží mít uznání rodičů.ani nevím proč ale všimla jsem si že po tom touží snad všichni.spousta lidí to uznání dostane,jsou pro rodiče dost dobří a ti se nad tím ani nezamyslí.a ti co nemají uznání rodičů se ho snaží za každou cenu dosáhnout a já nechápu proč,k čemu mi to vlastně je?honit se za něčím co nikdy nedostanu protože nikdy nebudu dobrou matkou,dcerou,manželkou...... z pohledu mojí matky jsem v tomhle ve všem špatná i v dalších věcech.a já nechápu proč tolik bolí když to uznání nemám,proč po tom tolik toužím ikdyž mi mamka ublížila víc než zvládám odpustit a vlastně mi její život začíná být ukradený a je mi naprosto jedno jestli ještě žije nebo ne,co dělá a tak. celej život poslouchám jak ona je ve všem nejlepší,dokonalá.... poslední dobou si chodí pro pochvalu jak je šikovná a ikdyž jí na to řeknu jen "mmmm" tak svejma otázkama mě donutí říct že to je pěkný (to abych od ní měla pokoj).proč jí mám chválit něco co mi nic neříká,není to můj styl.a proč jí vůbec cokoliv chválit když jsem podle ní tak neskutečně špatná a neschopná. je to pár let co jsem kvůli ní málem skončila v rakvi (ona pro nás všechno dělá z lásky) a jen protože mi došlo že by mě našly děti a že nechci aby je pak náhodou vychovávala ona tak jsem to neudělala a utekla jsem. z tý stejný lásky brala moje sestra antidepresiva a teď se k tomu propadá znova,za psychologem chodí pořád.a švagrová s bráchou sice moc neřeknou ale pokud vím tak za psychologem možná i za psychiatrem chodila taky. tohle jsou následky lásky mojí mamky a já jsem ještě tak blbá že mě bolí když nemám její uznání a pořád po něm podvědomě toužím. ale proč?! je to pár let co jsem si slíbila že do toho nespadnu kvůli ní znova,že už to peklo a touhu se zabít nechci prožívat a najednou mám pocit že se do toho propadám zase.přitom tentokrát bez hádek.jen mi spousta věcí připomíná co se dělo a taky fakt že mamka umí říct spoustu věcí tak aby člověk pochopil ikdyž to ona neřekne naplno.ví že ji znám a pochopím.zase začíná přitvrzovat svoje citový vydírání a fakt že sestru zase totálně vydeptala dlouhým rozhovorem přes telefon mi taky na náladě nepřidává
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
17.1.2014 12:03
je to těžké, ale v první řadě byste se měli všichni kolem ní naučit bránit. Nevidím důvod, proč by všichni blízcí kolem jednoho narušeného člověka měli lítat po psychiatrech a ta paní stále ve svém jednání pokračovat. Já vydržím a snesu hodně, ale taky to má své meze. A i s vlastní matkou bych dokázala výrazně omezit kontakt. Sama vidím, že čím je starší, tím se povahově dost mění a už to není tak fajn, jako to bývalo. Jejích kladných stránek jsme si vědoma, jsem jí za spoustu věcí vděčná, tak jako pomohla ona mě, jsem připravená pomoct i já jí, když to bude potřeba. Ale taky už občas potřebuje srovnat a nenechám si od ní všechno líbit. Bohužel některé situace (i ty které se jí netýkají) špatně snáší a dramatizuje, já to beru s klidem a myslím si o tom své.
Nepomohlo by, kdybyste matku něčím zaúkolovali? Třeba i nějakou kravinou, já tu moji požádala o sestavení rodokmenu, nejdřív brblala, pak se do toho ale hodně zapálila, má co dělat, připadá si důležitá a nemá moc času na vymýšlení kravin a sledování, kde ji co píchlo a dloublo (hned za vším vidí rakovinu). Jako další bude plést a háčkovat čepičky pro nedonošence do porodnice, taky se tím zabaví. -
17.1.2014 12:23na to by byla asi nejlepší ignorace. alespon do té doby, než se zlepší tvůj stav. a pak teprve nějaký rozhvoor budeš schopná zvládnout.
určitě jsi šikovná nejen manželka, ale i máma. zvládáš to dobře i přes to, co ti provádí vlastní máma.
zaúkolovat matku není špatný nápad, jak píše 133095, ale jde o to, zda to dost dobře půjde. on ne každý to je ochoten - moje tchýně by třeba nic neupletla pro děti, ani neušila - i když je vyučená švadlena, raději se nám plete do života
u tchýně to manžel vyřešil tak (když ho obtěžovala nesmyslnýma telefonama i 3x denně bez ohledu na to, že chtěl spát po noční), že si ji na týden zakázal v telefonu a jí se ozval obsazovací ton. ten klid, jaký měl byl k nezaplacení 
-
17.1.2014 12:53ahoj, sama mam s mamou taky hodne komplikovany vztah a taky mam pocit, ze si mysli, ze nejsem v nicem dobra. nejvic mi ale pomohlo, kdyz jsem studovala specialni pedagogiku a slysela pribehy deti z detskych domovu o jejich rodinach. pak jsem citila opravdovou vdecnost za to, jak me mama vychovala a jak se o me starala. a taky je fajn podivat se na jeji rodice, urcite bylo spatne neco i tam...rodice moji mamy se hodne hadali, jeji tata hodne pil...kdyz si to clovek uvedomi, v tom, co zazila jako dite, muze byt puvod toho, jak se chova ted...asi ma v sobe hodne bolesti, treba se ji taky nikdy nedostalo uznani a tak ho ted neumi dat svym detem...
tim ji nechci obhajovat a nechci rict, ze si to mas nechat libit. ja se snazim branit tak, ze kdyz se citim s mamou hodne neprijemne, tak proste odejdu... -
17.1.2014 14:00
Moje mamka taky neumí pochválit, ale není to tak hrozné jak u tebe (neumí totiž pochválit ani sebe), umí říct jak má šikovné děcka, ale aby řekla to se ti povedlo, to vůbec, řekla bych, že je to někdy i trochu závist. Právě jak jsem byla v pubertě byla dost hnusná, např. rozešel se se mnou první kluk, tak mi řekla "kdo by s tebou chodil"...když jsem přišla o práci, taky to rodina hodnotila jako moje chyba (a to se propouštělo začla krize) - jen jsem přišla poslední do kolektivu a 50leté nechtěl vyhodit, ale už to že rodina nestála při mě, to sníží sebevědomí fest..., mohla bych pokračovat... A proč je to důležité? pro mě třeba toto:
Myslím si právě, že mi to ovlivnilo život tím, že jsem málo sebevědomá, protože mě NIKDO nepochválí, v práci je konkurence, lidi si závidí, kamarádi, rodina co si přejí tak je jen pár na ruce, někdy je mi z toho taky úzko...
Taky někdy uvažuju o psychologovi, protože jsem v životě strašně nejsitá,
nevím jestli je to normální, nebo mám smůlu na okolí.... PROSTĚ MI CHYBÍ NĚKDO KDO MĚ POPLÁCÁ PO ZÁDECH A ŘEKNE, DĚLÁŠ TO DOBŘE, PROSTĚ UJISTIT MĚ...
A právě, když mi někdo řekne něco pěkného, tak stejně vidím tu faleš kolem sebe a stejně nevěřím... třeba v práci... tak nějak nemám to zázemí pořád. Jakoby vím, že rodina mi oporou není a nebude.
No musím končit, malá se probudila ani to po sobě nečtu, spíš jsem se vypovídala, jak to třeba ovlivnilo mě... taky s tím bojuju -
17.1.2014 14:55
to, co píšeš o tom uznání, je to všechno pravda...opravdu si to taky myslím, že každé dítě touží po uznání rodičů...
myslím, že bys měla své matce odpustit a prostě ji brát takovou, jaká je. zřejmě ani ji samotnou nikdo nepochválil, když byla malá...jsi už dospělá, máš svůj život, musíš to hodit už za hlavu a smířit se s tím, jaké jsi měla dětství, i když je to těžké... může ti k tomu pomoci psycholog. když víš, co chybělo tobě, jako dítěti, tak budeš určitě skvělá matka, protože budeš vědět co dělat, aby to jednou tvé děti neměly stejně jako ty...držím palce na tvé cestě !
