Máte děti a mají jiné otce?
Chci tenhle dotaz pojmout jako anketu.
jsou tu ženy, které mají třeba dvě děti a každé má jiného tátu?
Pokud ano, tak jak to prožíváte vy samy? Trápí vás to? Milujete obě děti stejně?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
24.1.2013 13:02
mám dvě děti - dcera 12 let, syn 3,5 měsíce. s exem sme rozvedení a s novým partnerem máme mimčo. ráda mám obě děti, nemyslím, že je možné nějak jedno před druhým v lásce upřednostnovat, ale zcela logicky mimčo momentálně zabere více času než pubertačka takže za pubertačkou se "stavím na pokec" když malej spí, jinak má ona své zájmy a maminku tam moc nepotřebuje je to a ještě bude tak trochu složitější, když dcera chodívá k tátovi na víkend, tak se to bude asi malému hůř vysvětlovat, že není s náma, a ten víkend prostě bude mít jen nás bez ségry.
-
24.1.2013 13:26
ja mam 1 dite a ziju s otcem ditete,ale ja jsem vyrustala v rodine s otcimem ,sice to nebyl muj pravej tata nikdy sem mu ani tato nerikala ale choval se ke me moc hodne,ale i tak jsem to citila ze to neni ono,kdyz sem sla do puberty tak sem se vice stranila,a zacla i od nej citit takovej odstup,ted jsem dospela a ten vstach mezi nami neni nijak dobrej,respektujem se ale to je asi vse,prozivala jsem to v pubertedost zle,ze tam nepatrim,priklad:bratr vzdy dostal to co chtel ale ja si to musela necim zaslouzit,proste jsem ten rozdil citila,mozna za to muze i mama ze to dopustila,nevim,ted jako dospela zenska ktera ma svou rodinu a chape ze se to muze stat i me ,to uz chapu,ale ten vstach sme si neudelali,
-
24.1.2013 14:58
mám dítě s ex, ale žiji s novým přítelem, ex nám to všechno pořádně zpestřuje a nový vztah mi nepřeje a hlavně nechápe, že někdo jiný může milovat jeho syna víc než on sám. Syn je zatím dost malý a nechápe, co se to kolem něj děje. S novým tátou má vztah perfektní, jsou to skvělí parťáci, s vlastním otcem je tam stále veliký odstup, jeho otec je kapitola sama pro sebe, táhne si nějaké křivdy ze svého vlastního dětství a v životě není úspěšný tak jak by si představoval, má tendence svoje ambice zobrazovat v synovi, ať už o to malý stojí nebo ne. Těžko se ex vysvětluje, že syn není sportovně nadaný (ale to ani nemá být po kom), v porovnání s ostatními stejně starými dětmi je neprůbojný, lítostivý (tohle má opět po obou svých rodičích a není to mojí výchovou). Do kolektivu zapadá velice těžce, těžce si na cokoliv zvyká, ale jeho otec to prezentuje, že je mnou rozmazlený a nedobře vychovaný. Že chodí od roku a půl bez plínek, krásně mluví, zná barvy a spoustu věcí, co děti jeho věku ne si jeho otec připisuje jako svoje zásluhy, ač s ním tráví minimum času. Prostě by taky potřeboval ten mozek pořádně propláchnout. Asi úplně nejvíc nemůže ex strávit, že s novým partnerem počítám do budoucna a zřejmě se budeme snažit i o společné dítě. Nemůže to snést a tak se o syna stále soudíme a ex ho chce dostat do své péče a vychovat si ho po svém a pouze za přispění své rodiny. Mě u soudu zcela reálně navrhoval, že se k němu můžu vrátit, poplatím polovinu jeho bytu, budu vařit, prát, uklízet, ale syna bude vychovávat výhradně on. To jsem ho i u soudu poslala na návštěvu k psychiatrovi.
Samozřejmě že druhé dítko budu chtít až po vyřešení těchto nekonečných problémů s ex. Nechci mít pocit, že si druhé dítě pořídím jako náhradu toho prvního, kdybych o něj měla nějakými kroky ex přijít. Stresové těhu mi jedno úplně stačilo. Jediné co mě štve je, že má syn příjmení po ex. Ale o nějaké nenávisti k prckovi kvůli jeho debilnímu otci se nedá mluvit, syna bezmezně miluji, to jen exe nenávidím a částěčně ho i lituji, co je to za chudáka.