Měla bych navštívit terapeuta? A pomohl by mi? Můžu ještě vše zachránit?

Zdravím všechny,
předem se chci omluvit, že můj dotaz bude trochu delší. Je mi 17 let a už několik let trpím různými depresemi, hlavně ale vše začalo před 2 roky nástupem na střední.
Mým velkým problémem je zřejmě to, že mám strašné nízké sebevědomí a nemám se vůbec ráda, dříve jsem to tolik ani neřešila, ale zde na střední už si to vše hodně beru. Nemůžu zde říkat, že jsem ošklivá, protože pro někoho možná ne, ale já si to myslím. Ve škole si připadám i od ostatních holek úplně jiná - mám ráda historii a s ní související počítačové hry, filmy, knížky apod., vyrůstala jsem v "kamionové rodině", oblékám se úplně jinak, nekouřím, nepiji, nejezdím nikam na zábavy pomalu, po škole se vždy těším domů - mám tu svůj klid, cítím se tu svá a nemusím si na nic hrát, mám tu vše, co mám ráda, na rozdíl od většiny mám i dobrý vztah s rodinou, ráda jezdím na zámky a hrady, do skal a na takovéto podobné výlety, nemám tolik známostí jako oni a navíc jsem ani ještě neměla žádný vztah a styk a ani se nelíčím. Cítím se oproti nim úplně jiná, že si s nimi nemám co říct, nedokážu se zapojit do žádného tématu a někdy mi připadá, že jim vadím. Možná, že kdybych byla sama sebou, třeba bych zapadla, obvykle jsem veselá až hyperaktivní holka, které často hrabe, ale někdy mi přijde, že když něco řeknu nebo udělám, je to špatně a stydím se za to. Stydím se za to jak vypadám, že jsem "neznalá", že mám ze třídy nejlepší známky. Stresuji se kvůli škole a dobré známky nemám zadarmo, je za tím spousta stresu a nikdo to nedokáže ocenit, jsem prostě jen šprt, ta chytrá, která všem hned musí pomoct. Tichá holka, šedá myš v rohu a poslíček ostatních.
Jak jsem psala výše, s tím mým nízkým sebevědomím souvisí i mnoho dalších problémů. Někdy, tipnu si, že hlavně kvůli menstruaci, mívám špatné nálady, jsem protivná (mám to po mamce) a raději všem říkám, ať si mě nevšímají, ať mě nechají raději teď být. Přiznám se , že jsem pak zase naštvaná, že za mnou nikdo nejde, ale alespoň vím, že nic nikomu nezkazím a držím se od všech dál. Bohužel mě kvůli tomu naštve i obyčejná maličkost. Tato nálada mě bohužel zase postihla na školním výletě, celý týden jsem byla nabručená a s nikým jsem se nebavila, zase jsem byla sama, naštvalo mě hlavně nejvíc to, že spolužačka se kterou si sem strašně blízká se se mnou skoro vůbec nebavila, držela se spolužačkami co kouří a za mnou téměř vůbec nepřišla. Chápu, že by mi řekla, ať za nimi přijdu, že se se mnou i všechny holky kvůli mým náladám bojí mluvit, ale proč bych měla stále dolejzat jen já, připadám si pak strašně blbě. Na jednu stranu chápu, snažila se mi pomoct a už to se mnou pomalu vzdává, stále jí říkám ne, když mě někam zve-např. když jdou holky o přestávce kouřit, říká mi, abych šla jen s nimi, nemusím samozřejmě kouřit, ale mě vždy přijde, že ostatním holkám vadí, abych s nimi šla, i když to prý není pravda.
Bohužel ve čtvrtek na výletě jsem už toho měla dost, že se mnou nebavila, měla jsem to dostat a ke všemu jsem brala léky na oddálení. S nikým jsem nemluvila, bylo to na mě vidět, že jsem naštvaná, ale opravdu jsem se s nikým nebavila. Seděli jsme na oběde a já jsem se poté, co jsme dojedla zvedla od stolu a šla do chatky, všichni na mě koukali. Poté na mě jedna spolužačka vyjela v chatce, že jsem se pěkně předvedla, ale já se jen beze slov zvedla a odešla, to jim musím říkat: "Dojedla jsem, jdu do chatky, kdyby něco. Potřebuji na záchod, tak jdu...." Poté přišla opět a klidnější, že ji mrzí že brečím, ale prostě, že se se mnou holky chtějí bavit a snažili se, ale když stále říkám ne a straním se od nich, že to prostě nejde, že už to vzdávají, že se akorát stále lituji a pokud to půjde dál takhle, bude to ještě horší. Kamarádka poté za mnou přišla, brečela jsem a uklidňovala mě, večer se mě i na šipkované zastávala, mile mě to překvapilo, že to udělala, i přesto že se se mnou poslední dobou moc nebavila a potěšilo mě to.
Bohužel jsem se poté s ní na facebooku pohádala, stála jsem si za svým, že nezapadnu, že mi přijde, že všem vadím, že jsem jiná a ona mi na to řekla, že se mi snaží stále pomoct, ale když ji odmítám, že je to pak těžký, že si akorát vše namlouvám než jak je, že holky prý vůbec proti mě nic nemají a naopak bych zapadla, kdybych se s nimi bavila. Bohužel když se hádám v těchto náladách někdy to přeženu a pak si pár minut poté uvědomím, že jsem udělala další chybu, že jsem zase něco pokazila a hodně toho lituji. Už se mi to stalo hodně krát. A často to bohužel odnese člověk, na kterém mi záleží, je to takové blbý důkaz toho, že mám někoho ráda.
Už jsem zde jednou řešila jednu z mých depresí: https://www.womenzone.cz/poradna/otazky/Nejhorsi-deprese-v-mem-zivote-Uz-nemuzu-dal-187851
Přemýšlím poslední dobou o tom, zda mám opravdu navštívit jen kvůli tomuto odbornou pomoc, uposlechnout kamarádku. Bohužel tyto problémy mám jen ve škole nebo na školních akcích, nyní teď budu mít zase 2 měsíce období klidu, kdy budu doma, tam kde je mi nejlépe. Přemýšlím, zda to mám nechat nyní být nebo si s kamarádkou v klidu promluvit, co nejdřív a omluvit se a zda mám ještě možnost vše napravit, zapadnout do kolektivu a potom, co jsem si postavila zřejmě všechny své spolužačky po školním výletě proti sobě, mám možnost se s nimi začít bavit?

Omlouvám se opět za dlouhý text, jde opět o mé svěření hlavně, ale budu moc ráda, když si to někdo přečte a snad mě pochopí a poradí mi. Snad se v tom dá vyznat. Děkuju moc všem