Měla jsem jít na potrat dokud to šlo
Ahoj všichni, vím že mě odsoudite, ale ne každý se na dítě těší a chce být rodič. Jsem v 16tt a už od začátku to nechci. Přítel (od minulého týdne už ex pac mne psychicky ničil), mne vždy přemluvil, až to hned neřeším potratem že cit vznikne, ale Pocity neštěstí a všeho se prohlubují víc a víc a když vidím dítě, už ani to mi nic neříká, z dětských oblečků je mi "zle",z otázky na mimčo odpovim ironicky ošklivě, celkově to zničilo podle mých pocitu vše co mohlo.. I když si uvědomuji že jsem na interupci byla v 19-cti letech a tohle je šance mít dítě, jsem si vědoma toho, že už nemusim dostat další příležitost. Píšu to proto že chci dát dítě k adopci.kdybych našla rodinu kterou bych vybrala a i poznala, byla bych raději. Zajímalo by mne jak psychika hraje po porodu?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
7.6.2019 2:14
Hele, každá to máme jinak.... Já v prvním tehu se na mimčo hrozně tesila, a po porodu nic, žádná láska, žádný cit, trvalo mi, než mi to seplo. A seplo mi to, když jsem usnula a malá zmizela z postýlky, chovala ji moje mamka.... Někdo porodem cítí tu nekonečnou lásku, někdo ne. Někdo tu okamžitou poporodní lásku pozná hned po porodu, je to individuální. Každopádně si myslím, že to s Tebou pěkně zamava. Hormony a poporodní blues, ještě když dáš miminko pryč. Otázky okolí které určitě vidí, že jsi těhotná.... Upřímně, já bych s tím žít nedokázala. Vědět že někde je, vyrůstá s někým jiným, a já o něm nic nevím. A pak. Až si třeba za pár let pořídis chtene mimčo, všude kolem tebe bude lítat myšlenka jaké by to bylo.... Tohle bych asi probrala i s psychologem, jaký to na Tebe může mít dopad ap. Aby jsi byla připravena na spoustu věcí, které ani nedokážu teď v tuhle hodinu vyrojit.... Dítě je dar. Držím palce ať se rozhodneš správně a nelitujes.
-
7.6.2019 8:31Jop, tak tohle asi chápu hodně dobře
Když ten tvůj příspěvek čtu, tak v tom dost vidím sebe, bohužel... Vyjma toho, že já k tomu měla chlapa. Ale zbytek úplně přesně.
Bohužel u mě teda po porodu vůbec nic, lhostejnost, která chvilkama hraničila s nenávistí. Fakt jsem si ty první dny říkala, že kdyby někdo přišel a odnesl si ho navždycky, tak by to bylo to nejlepší, co by se mohlo stát. A trvalo velmi dlouho, než se to aspoň nějak ustálilo. Bohužel jestli to už teď cítíš takhle, tak bych byla celkem ochotná se vsadit, že ten první pohled na miminko pro tebe nijak spásný nebude :-/ Po porodu to bývá psychicky náročné i pro matky, co se na dítě těšily, podle mě to určitě není období, kdy by sis říkala "yay, to je super mít mimino"
Druhá věc ale je to, co píše Bublinka - myslím, že musí být nesmírně těžké žít s tím, že někde po světě běhá dítě, které jsi porodila a nevíš o něm vůbec nic. A ten tlak okolí bude také nezanedbatelný.
Je to strašně těžká volba, ve které není dobré žádné řešení a kterou za tebe nikdo jiný neudělá. Ale být v tom sama je taky blbý, zrovna s takovýmhle rozhodováním bych zašla za psychologem. Třeba ti pomůže si ujasnit, jestli ta nechuť k dítěti nepramení třeba jen ze vzteku na (ex)partnera (jen dávám příklad) a jestli by se s tím nedalo nějak pracovat.
Za mě může být docela dobré vodítko ta interrupce, kterou jsi prodělala. Jak ses po tom cítila? Litovala jsi toho? Podle toho bych se asi řídila. Jestli jsi byla schopná se přes to přenést a netrápit se tím, tak bych se asi nebála ani té adopce...
Hodně sil, ať se rozhodneš jakkoliv
-
7.6.2019 8:19Je dobře, že uvažuješ nad adopcí. Jde vidět, že nějaký cit máš a dítě nepohodíš u popelnice. Po porodu bude tvoje psychika ještě horší... Tvoje pocity se zněkolika násobí ať už špatné nebo dobré. Další řešení je babybox
Určitě, ale prvně zajdi za psychologem. Teď to dítě můžeš nenávidět, ale po porodu až ho dáš pryč se to může změnit a cesty už není zpět a tu neskutečnou bolest ze ztráty dítěte které si nosila pod srdcem a které nese tvé geny, budeš muset zažívat až do konce života... No uznej jaké by ti bylo nikdy nepoznat svou pravou mámu která tě stvořila.... Držím ti moc palce aby si se rozhodla správně a miminko bylo šťastné ❤️ Jsi skvělá, že miminku neublížíš fyzicky.... Ale když čtu tvé řádky tak prosím zauvažuj nad sterilizací -
7.6.2019 9:30
Pocity se muzou casem lišit. Ja se na prvni dítě těšila, ale po produ zadna láska neprisla. Starala jsem se, protoze jsem musela, byla jsem nastvana, ze v noci musim vstavat a ze nespala. Zacla jsem ji mít trochu rada az kolem pátého měsíce a opravdu rada snad az kolem roku a pul. Pak kdyz jsme se snažili o druhe dítě, tak jsem si moc přála, aby to klaplo. A asi tak od 10tt mam takove divne pocity, ze se na dítě vubec netesim a kdybych mohla vratiti cas, tak druhe nechci. Ale nechavam tomu volný prubeh, protoze vum, ze i u prvni se mi ty pocity měnily.
Nedelala bych unahlena rozhodnutí. Mas dost casu si to promyslet, probrat s odbornikem. Dát dítě k adopci, chce dost odvahy a síly tohle rozhodnutí pak zvladnout. Určitě bych v tom nezustavala sama. Urcite jsou i nejake organizace, neziskovky, ktere se timhle tematem zabyvaji a tou cestou te provedli a podporili te bez odsouzeni, ať uz bude tve rozhodnutí jakekoliv.
