Moc nad vším přemýšlím
Zdravím. Přicházím sem k vám s takovým v mém případě nepříjemným problémem = Nad vším moc přemýšlím, jinak se tomu může říkat i třeba Overthinking nebo, že si zkrátka všechno moc beru. U mě se to projevuje třeba nejvíc tak, že když na mě jako nějak víc sáhne nějaký kluk (kterého samozřejmě znám), myslím jako že se více dotkne třeba prs nebo zadku, tak v tu chvíli jsem tak nějak v pohodě, sice né úplně, ale ano jsem. Pak když přijdu domů, začnu nad tím přemýšlet víc a víc. Např. jak jsem u toho vypadala, co si o mě bude myslet, neudělala jsem nějakou blbost?, neudělala jsem něco špatně?,... Zkrátka to pořád jen tak nemohu dostat z hlavy. Nemám to tedy jen u dotýkání, mám to třeba i u normálních slov, když mi kluk něco řekne a tak.
U toho dotýkání se sebe snažím utěšovat tím, že si říkám, že na to jen nejsem úplně zvyklá, ale zvyknout si musím, musim se to nějak naučit příjmat protože takový bude můj život, jinak by se mnou žádný kluk nechtěl být.
Co byste mi ještě k tomuto "moc přemýšlení" poradily?
Předem děkuji ♡
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
8.8.2019 16:59Ahoj, spíše mě zaráží, proč ti kluk, i když ho třeba znáš, ale není tvůj přítel, sahá na prsa a zadek? Toto není normální a nenechala bych si to líbit. Nad tímto by jsi měla přemýšlet, a že se ti to nelíbí je naprosto v pořádku. Ty musíš určit hranice, co kluk může a co ne. Zapracuj na svém sebevědomí a měj se ráda taková jaká jsi a vše bude snazší i přemýšlení nad hloupostma.
-
9.8.2019 1:11
Bojuji s tím několik let, ale je to prostě moje povaha. Já osobně tomu, co se mi děje po jakémkoli zážitku říkám Negativní vlny nebo Panické ataky (ale to není správné pojmenování). Přemýšlím nad vším co se mi stalo, pořád si to přehrávám a mám z toho takové stavy ještě dlouho poté. Podle toho jak si tu situaci pamatuju a jak byla intenzivní mám ty ataky různě dlouho. Ta situace není nějak hrozná v tu chvíli a ani nemusí být veskrze negativní, ale prostě můj mozek to nedokáže hodit za hlavu. Říkám si, že až jednou začnu řešit nějaké sociální věci častěji a budu se dostávat do různých lidských situací pravidelněji, tak mi konečně naroste hroší kůže.
Projevuje se to tak, že mě myšlenka na tu prožitou situaci doslova napadne a já se najednou musím třeba plácnout do čela nebo do stehna nebo udělat nějaký zvuk (zavrčet, podrážděně si mlasknout, ...) A trvá to sotva pár vteřin.
Pak sama sobě nadávám a dlouze se přesvědčuji, že ti není důvod k takovým reakcím a že do trapných i netrapných situací se lidi prostě dostávají každý den a nehroutí se z toho.
