Můj kluk se změnil

(Vím, že je to dlouhé, ale tomu, kdo bude mít trpělivost to číst, děkuju) Ahoj, píše se mi to špatně, protože se aj obávám odpovědí. Mám kluka už rok, pamatuju si, že když jsme se prvně setkali bylo to na párty, kdy mě okradli o věci a on se mnou jel až do mého města (párty byla v jednom městě, on bydlel v druhém a já třetím, pro vysvětlení). Tehdy se mi ten kluk nelíbil, ale něco na něm bylo fajn. Hodně se snažil. Byl hodně hubený, ztracený a (když je to anonymní) prodával marihuanu. Chvíli jsem to věděla, ale pak po jednom jejich nepovedeném prodeji, kdy přišli o moc peněz jsem naléhala, aby to skončilo. Bylo to nebezpečné. Skončil stejně jako jeho nejlepší kamarád a oba se začali měnit v normálně chovající se lidi. Můj kluk začal aj posilovat a nabírat na váze. Změnil styl oblečení, taky účes a začal se víc snažit ve škole. Byla to úžasná změna, která byla hlavně kvůli tomu, že jsem ho k tomu táhla. Začali jsme spolu chodit vlastně ještě, když byl "špatný". Pamatuju si, jak mi holky, co s ním chodili na základku říkaly, jak se krásně změnil a mě to velmi těšilo. Ale teď se změnil znova. Náš vztah mi přišel nádherný a jiný než ty, co jsem měla před tímhle. Časem se to prostě začalo kazit. On něco udělal špatně (řekl blbost, urazil mě, něco neudělal) a já se zlobila. Urazila jsem se a chtěla po něm omluvu. V tomhle samozřejmě vidím svou chybu, ale snad víte, jací občas dokážou muži být. O něco později se stalo, že jsme se hádali kvůli blbosti po cestě do města. Byla jsem uražená a on po mě začal hrozně řvát. Bylo mi trapně, když se lidi otáčeli a k tomu nenávidím, když na mě někdo řve. Mám potom strach ani nevím z čeho. Rozbrečela jsem se a on mě objal s tím, že se omlouvá, že po mě nechtěl řvát. Asi je ale zřejmé, že takhle by se k sobě lidi ve vztahu chovat neměli. A teď? Hodně jsme se hádali, ale vždycky jsme si říkali, e se o to máme radši. Že se pohádáme, usmíříme a máme se zase rádi víc než ostatní, co známe. Jenže ve čtvrtek jsem byla hodně nešťastná (kvůli něčemu jinému) a on mi jen řekl, že ti lidi, co za to mohli jsou ču**ci. Čekala jsem něco jako, že se o to nemám starat a že to bude v pořádku nebo tak. Napsala jsem mu, že jsem čekala víc, aspoň nějakou lítost. Jenže ho to asi naštvalo. Chtěl se rozejít, protože, jak tvrdil, myslí si, že s ním nejsem šťastná. Myslí si, že pro mě není dobrý a že mám na někoho lepšího, že je jen chudák, co se změnil. Abych to vysvětlila, jsem hodně citově založený člověk. Lidi, keré mám ráda jsou pro mě na prvním místě, ať už se děje cokoliv. Nechtěla jsem, aby to krásné skončilo. Hrozně jsem brečela a nebyla schopná na druhý den ani jít do školy (3. ročník-sš). Mamka si myslela, že mám teplotu, tak mě omluvila, ale horké čelo jsem měla jen z toho jak jsem celou noc brečela. Z té únavy jsem spala do pěti odpoledne a on mi psal, jestli jsem v pořádku, kde jsem a podobné, potom, že se bál, že se mi něco stalo. Nemohla jsem si odpustit poznámku "proč tě to zajímá, protože by to byla tvoje vina?" a on psal, že nechce, abych se trápila kvůli volovi jako je on a že nechce aby se mi nikdy nic stalo. Donutilo mě to opět brečet, protože po roku opustit někoho, kdo pro mě byl vším mi připadalo nemožné. Po pár dalších zprávách, co jsme se o tom bavili, mi psal, že by to beze mně nezvládl, že si to neuvědomil a že by chtěl začít znova. Musela jsem napsat jo, protože i přes jeho chyby bych se fakt asi uzavřela všem. Vrátili jsme se k sobě a když se mě ptal jak mi je a já pak jeho, prý je rád, že mě má, což pro mě bylo potěšením a útěchou. Bavili jsme se rázem jinak, i když se bojím, aby to nepokračovalo stejně mizerně. Ale jak se říká, člověk si uvědomí, co měl až to ztratí, není li tak? Přijde mi, že ho najednou beru jinak. Jenže stále vidím, že už to není ten, co na začátku. Že se lidi mění vím, ale až takhle? Z kluka, co mi denně psal slohovky, nosil mi kytky, pořád se se mnou chtěl vídat a měl o mě starost, se stal kluk, který jak sám řekl, miluje svou práci, klidně si vypije, neví, co mi říct a přijde mu normální mě vídat jednou týdně. To už prostě není on. Ale samozřejmě neřekl svoje světlé stránky, jako, že má o mě stále starost a tak. Připadá mi to trochu jako moje chyba a když s ním jsem, nepřijde mi až takový. Myslím, že spíš něco trápí, co mi nechce říct. Zřejmě se bude jednat o kamarády, říkal cosi o tom, že se s nimi už moc nevídá. Budu se ho na to muset zeptat. Myslíte, že je to to, co ho může trápit? Nemyslím si, že by takový mohl být. Může se přece zase změnit k tomu dobrému ne? Že miluje práci, může být na jednu stranu dobře a co se týká mě, to bohužel beru vážně jako svou chybu. Jako chybu, že už mu nemám chuť říkat všechno, co mě napadne nebo tak něco. Jak hodně lidí, co znám říká "chlap je blbý, tomu to musíš říkat na rovinu", ze začátku byl rád, když jsem mu napsala, že bych se cítila lépe, kdyby mě občas objal nebo pochválil, ale teď to bere spíš jako bych mu ubližovala, jako bych ho ponižovala nebo tak něco. Už nevím, co s ním dělat. Rady typu "opustit" vynechejte prosím, protože to udělat nechci. Jen mu chci nějak pomoct, aby byl zase ten veselý, starostlivý kluk, co mě měl rád a netrápil se. Nevím, jestli tomu všemu budete rozumět, přece jen to je zamotané, ale nemyslím si, že nepochopitelné. Nejsme takový ten středoškolský pár, co vedle sebe sedí s mobilem, často řeší nevěru a tak, takže to vážně vzdát nechci. Kdybychom to vzdali, je to podle mě špatně, protože nám tolik lidí říká, jak spolu vypadáme tolik šťastní. Poradíte mi prosím?

• 24.09.2016 9:57:12 - full.avl změnila kategorie otázky