Na cestě za lepším já

Ahojky, je mi 21.
Kde bych začala - když jsem byla malá, nepatřila jsem mezi nejhezčí a nejoblíbenější děti v kolektivu, spíš se mi ostatní smáli a pomlouvali mě za to, jak vypadám ( měla jsem krátké vlasy, velmi křivé zuby, a i vždy jiné koníčky než většina holek - spíše sport ). Měla jsem opravdu jen pár přátel a ani ty jsem nemohla v takto útlém věku považovat za kdovíjak vážné.
Jak jsem rostla, přátele tu někteří byli, ale setkávala jsem se s čím dál větším opovržením společnosti - lidé mě pomlouvali, ale tentokrát, když jsem se zpětně ptala, to bylo hlavně kvůli závisti. Dokážu o sobě říct, že mám ráda svou postavu, jsem štíhlá a i v obličeji jsem se sebou velmi spokojena. Dříve jsem se ale ráda neměla a to, jak se vidím ve svých očích bylo bráno pouze od okolí. Takže jsem se ráda neměla. Zpět ale k příběhu.
Jak čas plynul, cítila jsem se čím dál víc sama, a v moment, kdy přišly nabídky na první vztahy, okamžitě jsem je brala. Od svých 15 let do svých 20 jsem byla neustále zadaná, maximálně s 4 měsíčním obdobím samoty. Potom jsem si hned našla někoho nového. Nedokázala jsem být sama, protože mi vztah dával pocit bezpečí a toho, že mě má někdo rád - takže jsem se taky logicky cítila dobře. Měla jsem 4 vztahy, které trvaly každý něco málo přes rok. Ze všech jsem si sesbírala skvělé zkušenosti, i když byly někdy plné bolesti.
Svůj první vztah jsem měla s klukem ještě na základní škole, byl to typický flákač, a protože jsem neznala svoji hodnotu, neodradilo mě to. Začala jsem s ním chodit později do školy, kašlala jsem na učení.. skončilo to ale tak, že mě podvedl, nikdy mi neudal důvod, prostě přišel s cucflekem a ještě se tomu smál. To byl asi tak první vztah.
Druhý byl s klukem, který byl strašně hodný, byl to také můj první kluk co se týče sexuálních věcí, a absolutně toho nelituju. Skončilo to však kvůli mé chybě - asi jsem byla tak strašně zhrzena z předchozího vztahu, že jsem udělala to stejné, a podvedla jsem ho. Protože to bylo ale pod vlivem ( což mě absolutně neomlouvá a doteď si to vyčítám!!!! ), tak jsem neměla svědomí a přiznala jsem se mu. Odpustil mi, ale i tak to nevydrželo.
Opět, nerozumím mému pubertálnímu já, ale po 2 letech jsem se vrátila k tomu prvnímu. Nějakým daným způsobem mě přitahovalo to, že jsme spolu napoprvé byli 3 měsíce a prostě udělal chybu, asi tak jsem to tehdy viděla. Vydrželo to rok, ale skončilo to, nic zlého se nestalo, prostě to neklapalo.
Třetí vztah byl zanedlouho poté, taktéž rok plný skvělých vzpomínek, ale ke konci mi začal lhát o tom, kde s kým je, mám podezření na to, že mě podvedl, ale nemám to potvrzené, ale znáte to, ten náš 6. smysl. Rozešla jsem se s ním a on ze sebe udělal největšího chudáka. Po rozchodu mi opět hráblo, a protože jsem nemohla přece být sama, začala jsem se vídat s různými kluky a jednou jsem se s jedním vyspala - to si doteď taky vyčítám. Protože to bylo zanedlouho poté, co jsme se rozešli, začalo se šířit, že jsem ho podvedla s tím klukem, se kterým jsem se vyspala, což mi tehdy tak nějak podlomilo sebe samu úplně, protože vím, že bych nikoho nepodvedla ( od té doby, co jsem to jednou už udělala a jak zle mi ze sebe bylo ). Najednou se mi začala opět rozpadat představa o sobě samotné. Zase mě společnost přestala mít ráda. Tehdy to pro mě byla fakt rána a celkově i prozření, ale prostě jsem si říct nedala.
Ale aby toho nebylo tedy málo, za další 4 měsíce jsem si opět našla kluka, se kterým jsem byla do letošního ledna. Do tohohle vztahu jsem dala všechno, ani na sekundu jsem nepomýšlela nad nějakými hloupostmi z minulosti, cítila jsem se už jako jiný člověk a prostě mi bylo strašně dobře. Jenže tento člověk mě i přes neustálé zahrnování láskou a uklidňováním podvedl, a podváděl, protože si s tou holkou psal.
V ten moment jakoby ve mě něco umřelo. Nechtěla jsem žádný další vztah, nechtěla jsem žádného muže, nechtěla jsem nic jiného než jen to být sama. I když jsem se snažila s tím srovnat a dát to dohromady, nedokázal se ke mně chovat hezky a já ho nechala jít. Měl ke mně dost manipulativní a majetnické sklony, doteď se mi snad 3-4x ozval a buďto mě shodil, aby mi podlomil vzrůstající sebevědomí, nebo z toho všeho obvinil i mě, že za to můžu, že mi to udělal. Přitom já vím, že já v tom vztahu byla nejvěrnější a dala jsem do toho celou sebe.

Od té doby už uplynuly 4 měsíce a já mám pohled furt stejný. Neustále mě to svádí k tomu si někoho najít, na druhou stranu uvnitř sebe vím, že prostě ne. Musím bát sama. Bojím se, že jsem si zkazila reputaci. Že už nikdy nebudu schopna si najít partnera, který mě bude mít rád i s chybami, co jsem v životě udělala. Že mě neustále bude někdo soudit za minulost. Ale já v sobě a své mysli jsem už dávno někde jinde, v září nastupuji na vysněnou právnickou fakultu a věřím, že se mi život změní.. ale i tak, snažím se si nic z minulosti nevyčítat, pouze si vzít to dobré. Vím, že jsem dobrý člověk a nechci lidem ubližovat, ale nemůžu to, co jsem dělala, vymlouvat na to, jak se mnou bylo zacházeno od ostatních. Teď už znám svou hodnotu a chci si opravdu vybrat toho, koho si připustím do života.
Myslíte, že mám od života ještě šanci, být dobrým člověkem a udělat za svým minulým já čáru? Myslíte, že se někdy najde někdo, s kým mi bude dobře? A kdo mě bude milovat a neublíží?

Děkuji moc a vážím si každé z Vás, která si to dokázala dočíst až sem. Děkuji.