Nechci být u táty

Ahoj, je mi 14 zachvíli 15 let a jednou za 14 dni jezdím k tátovi na víkendy. Co vím od mámy, tak u soudu nebyli a takhle se dohodli. Jezdím k němu takhle už asi 4 roky. Ze začátku jsem k němu jezdit nechtěla, pak to bylo chvíli v pohodě, ale poslední rok a půl se mi tam přestává líbit. Nerozumím si s jeho přítelkyní (dřív mi tolik nevadila a asi za to, že je to mezi námi celkem špatný, můžu já). Navíc když tu jsem, tak s tátou moc času stejně netrávím. V létě ani nebývá doma, ale na chalupě a my jsme v bytě sami se starším bráchou a tátovou přítelkyní (ta nám většinou udělá jenom oběd a přes den je někde venku nebo za někým jezdí). Ale aby to nevyznělo špatně, tak mi za tátou můžeme kdykoliv přijet na chalupu třeba autobusem, protože je to kousek, ale já tam třeba nechci, protože tam nemám moc co dělat, nebo nechce brácha a já tam nechci být s tátou sama, protože si s ním nemám moc co říct. Prostě se tady cítím sama a i trochu nevítaná a radši bych sem ani nejezdila. Jenže se to bojím říct tátovi. Když mu před několika lety brácha řekl, že tam nechce spát v týdnu, tak reagoval celkem špatně a naštvaně. Nebo si bude myslet, že nás navádí máma. Nevím, co mám dělat, protože zároveň o něj nechci přijít. Pomáhá mi například hodně se školou. Jenže když tu jsem na víkendy, tak jenom proležím dny v posteli, nic nedělám, připadám si tady jak vetřelec a že o mě táta nestojí a chci jenom, abych už zase jela domů. Táta mě nikdy nepochválí, nezeptá se, jak se mám, když mu něco ukážu, tak na tom většinou vidí chyby a přijde mi, jako bych si jeho lásku musela zasloužit. Několikrát jsem se přistihla, že něco dělám jen pro to, aby mě táta pochválil. Stýská se mi po něm, ale když jsem pak s ním, necítím se dobře. Vlastně nevím, co mu říct, když se mě zeptá, proč u něj nechci být na víkendy. Nejsou to žádné velké důvody jako třeba domácí násilí atd. Dřív mamce vyhrožoval sociálkou, když jsem k němu nechtěla.