Nejistota ve „fázi namlouvání"

Dobrý den. V září jsem prodělala velkou životní změnu - začala jsem navštěvovat střední školu. Často jsem si před kamarádkami, které měly větší štěstí, než já, stěžovala na to, jak jim závidím, že se kolem nich kluci motají, všímají si jich. Časem jsem se smířila s tím, že prostě nebudu jako ostatní náctileté dívky a jednoduše nezažiji ten opojný pocit, který je s první láskou spojený, a prostě jsem se tím přestala zabývat s tím, že to, co se má stát, se stane. A také, že se stalo. Seznámila jsem se s jedním klukem z vyššího ročníku. Začalo to psaním si přes Facebook, poté jsme se začali čím dál tím častěji scházet o přestávkách a občas dokonce i vyrážet na nějaké to rande po škole. Rčení, že láska přichází nečekaně, je tedy nejspíš pravdivé. Tady je ale první zádrhel. Nevím, jestli mně pouze nepovažuje za kamarádku, nebo je jen příliš stydlivý na to, aby udělal další krok v našem pozvolna se rozvíjejícím vztahu. Já ho jako kamaráda ze začátku vážně brala, avšak jen do té doby, než jsem si uvědomila, že jsem do něj bláznivě zamilovaná. Nejhorší na tom je, že už se s ním nedokážu bavit tak, jako na začátku našeho vztahu. Když to - alespoň z mé strany - bylo pouze v přátelské rovině, neměla jsem s komunikací s ním problém. Teď to však nabralo úplně jiný spád. V jeho přítomnosti jsem velice nervózní, často nevím, co říct, protože se bojím, že se před ním ztrapním, a když se o něco pokusím, slova se mi akorát smotají dohromady, a to, co řeknu, nedává smysl a já si zákonitě připadám ještě hůř, než kdybych mlčela. Přestože o sobě takto pochybuji, on stále dává najevo, že se se mnou rád stýká. Zřejmě mu tyto trapné momenty nevadí, možná se cítí stejně, ale dokáže to zakrýt lépe, než já. Pokud zrovna nejsem s ním, jsem naprosto suverénní a sebejistá, ale jakmile ho uvidím, všechna jistota je pryč. Všechny kamarádky, které mě s ním viděly, mě nabádají, abychom do toho konečně „praštili", že jsme spolu roztomilí, ale já se velice bojím, že se přes tuto fázi nebudu schopná přenést a náš vztah navždy zůstane v té nejisté rovině, kdy nejsme ani přátelé, ani partneři. Prosím, poraďte mi - jak překonat svůj stud a nejistotu? Chtěla bych mu dát nějakým nepříliš okatým způsobem najevo, že o něj stojím, že se nemusí bát udělat další krok, resp. aby případně nebyl překvapený, až se k němu odhodlám já. Vidím na něm totiž - nebo si to jen namlouvám - že by k tomu možná byl svolný, ale má prostě jen stejný strach, jako já. Když si spolu píšeme, jsme schopni spolu poměrně odvážně flirtovat, ale jakmile se vidíme v realitě, máme k tomu oba velice daleko. Děkuji za vaší odpověď.