Nemohu vystát svojí matku
Moje matka si mě pořídila s chlapem, který se o nás nezajímal. A tak od malinka vše dává za vinu mě - že jsem celá on, vypadám jako on. Mám to od mala na talíři. Několikrát mi řekla, že si mě měla vzít. Taky mě hodně mlátila. Když říkám hodně, tak hodně. Ale protože jí boleli ruce z facek, které mi dávala, brala si vařečku. Pamatuju si jak ležím na postýlce a ona do mě řeže vařečkou přes nohy nebo přes záda.. radši, ale používala ruce, kterými mě mohla fackovat obličej a tělo. Pamatuju si, že jednou v záchvatu zuřivosti po mě hodila nůž (to mi bylo asi 10..). K tomu na mě řvala všelijaká sprostá slova - nejčastěji - hajzle, děvko, píčo, zasraná čupko. Většinou to bylo třeba za to, že jsem si nenapsala úkol nebo jsem něco zapoměla uklidit a podobně. Teď jsem si vzpoměla, že nejhorší scénu mi udělalo ve 4 ráno - připravovala se do práce a nemohla najít hřeben, který jsem si půjčila
a zapoměla jsem jí ho vrátit. Tak se mi prohrabala věcmi, zjistila, že jsem dostala poznámku -
o vybavování v hodině a vzbudila mě tak, že mě začala mlátit - křičela na mě že jsem svině a hajzl a pak vzala polštář a dávala mi ho na hlavu a říkala, ať chcípnu .. to mi bylo asi 16 let. Babička o tom věděla a snažila se jí krotit. Vlastně, když babička žila tak to tak hrozné nebylo. Jenže, když babička umřela, tak se to hodně zhoršilo. Měla jsem ještě bráchu staršího, který na mě nebyl tak zlý, ale stejně mlčel, když mě bila. Dávala mi také najevo, že je to normální a já jsem odpad k ničemu a musím jí na slovo poslouchat. Snažila jsem se to vytěsnit z hlavy a díky mému příteli jsem to úplně dostala z hlavy. Dnes jsem si na to vše, ale vzpomněla, když jsem s ní telefonovala. Úplně se mi ten teror vybavil. Celé dětství a pubertu jsem musela být v pozoru, vadilo jí, když si čtu, když si hraju s mobilem, když ležím v postýlce. Častokrát denně mě chodila kontrolovat s tím co dělám - a když jsem řekla nic - hrozně mi vynadala. Celé dny, víkendy - jsem se mohla jen učit a nebo jsem musela uklízet. Nebo jsem se mohla jít dívat s ní na televizi (má ráda staré ,,komunistické seriály´´. Což opravdu ze srdce nesnáším. A i teď, když mě citovým vydírání přinutí ať přijdu musím mlčet a ona mi vypraví o filmu, seriálu a já jsem nucená se na něj dívat. Už dva roky žiji s přítelem sama, chodím do práce. Ona, ale vyžaduje každý den telefonáty. Pořád mě nutí, abych k ní chodila. Dnes mi volala jestli se stavím, řekla jsem, že ne. Jsem teď týden na nemocenské. Tak mi vynadala, že nic nedělám a musela jsem jí vyjmenovat věci co jsem ve svém bytě uklidila. Pak mi vynadala, že jsem k ničemu. Naštvala se, že nechci přijít - vynadala mi proč jsem s ní nešla na nákup a proč nechci přijít... Ona nikoho nemá, bratr má rodinu a bydlí v jiném městě. Babička s dědou nežijí. Kamarádky nemá - protože každá byla nějak divná, na každé jí něco vadilo. Nemá ani chlapa. Jelikož každého vždy strašně komandovala a mlátila. A tak jsem zbyla já. Jenže já k ní potom co mi dělala, když jsem byla malá cítím velký odpor. Vlastně s ní trávím víc času, než dřív. Pořád mě volá, pořád si mě zve domů. Je to tak 3 měsíce zpátky co zase udělala scénu kvůli hlouposti .. že nebylo po jejím. Přišlo mi asi 20 sms - ve kterých bylo: ,,hajzle, svině, kurkvo... jsi kurvaaaaaa.´´ A víte co je nejhorší musela jsem jí za to nic omluvit. Vždy, když mě zbila, jsem se musela omluvit. Už mi to vadí, ale jsem tak zlomený člověk, že jí prostě nedokážu poslat jen tak do prdele nebo se jí postavit. Úplně mě zlomila. Chtěla jsem se jenom někam vypsat - ať tím nezatěžuji pořád přítele. To, že její chování není normální jsem si uvědomila, když jsem to co dělá rozebírala s kamarádkama z práce (ženské ve věku 40-50 let), který tohle nechápali. Naposled mi kolegyně řekla : Chodíš do práce? Máš svůj byt? Živí tě? - Do práce chodím, nebydlím s ním a neživí mě. Na to odvětila, že mi nemá co kecat do života. Už jsem z toho opravdu unavená...
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
5.5.2017 17:19
Přeruš kontakt. Úplně a definitivně. To, že tě porodila, tě nijak nezavazuje k tomu, aby sis od ní nechala ničit celý život. Zbyla na všechno sama? To její problém. Takhle si to zařídila ona, ty za to neneseš žádnou vinu. Nic jí nedlužíš. Takový člověk se nikdy nezmění...
-
5.5.2017 17:15Ja jsem taková, ze bych ji oznámila, ze jsem už dávno dospěla, žiju sama a ze už ji mam plné zuby....matka nematka...ona matka není....ona je ubozak, který nezvládl svůj psych.stav a nelecil ho a vybijel si ho na nevinem dítěti. Ze už se s ni odmítá a nebudu stykat, psát ji a volat ji. Nechala bych ji bud zablokovat číslo nebo bych si ho změnila.
Preji ti uz jenom klidný pěkný život tak jak si přeješ ty . -
5.5.2017 17:14Jediný, co bych poradila. Přestat se stýkat, přestat volat, nechodit za ní, její číslo zablokovat nebo líp, změnit si číslo a její zapomenout. Najít hodně dobrýho psychologa, terapeuta nebo někoho, kdo ti pomůže. Můžete to zkusit sama, ale trvá to hodně dlouho než to člověk nějak zvládne. Nejhorší na tom je, že je to nejbližší člověk, rodina, na kterého je opravdu hodně těžké se vykašlat. Ale potom má člověk klid od všech těch hrůz, které jste napsala. Jenže zase řeší jiné věci... Já bych to řešila tak, jak jsem napsala - zrušením veškerých kontaktů - osobní zkušenost, a to jsem měla mnohem, mnohem míň důvodů. Pokud chcete, napište mi zprávu
-
5.5.2017 17:16
Ahoj, tak nejprve tě obdivuji, že i přes to všechno co sis prožila, jsi dokázala začít žít krásný život s přítelem (aspoň doufám).
Já bych osobně teda přerušila veškeré kontakty. Chápu, že je to tvoje máma ale všechno má své meze. Nebrala bych jí telefon a nejspíše bych si i změnila telefonní číslo. A osobní kontakt bych omezila na minimum.
Možná bych zvážila návštěvu psychologa. Já si jednou našla jednoho, kterému sem se jen vyzpovídala on řekl svůj názor na situaci a já se pak rozhodla co s tím udělat. Moc mi pomohl. -
5.5.2017 17:11
Hm, jak to tak čtu, měla jsem stejnou situaci akorát ne s mamkou ale tátou. Od malička mě bil, taky jsem nemohla nic dělat, nemohla jsem nikam, držel mě i v 17 doma, skoro nepouštěl ven, mezi lidi, a bil za špatné známky, za to že jsem si také něco půjčila a nevrátila, za poznámky ve škole, za to že se mu nějaká blbost nelíbila, bití to bylo taky velké, nebylo to jednou co mě držel pod krkem,,shodil silou na zem a "facky" byly ve stylu že mi dal téměř pěst do tváře. Jednou si vzpomenu když jsem měla problém s matematikou ještě na základce, a on mě kopl nohou do břicha a mě bylo zle..nikdy jsem žádné modřiny neměla (možná jen otisky po fackách), takže to nikdo nezjistil...ale třídní už na základce tušila co se děje, protože jsem jednou utekla na noc ke kamarádce...útěk nebyl za muj život jeden.
Bil i moji mamku, před mýma očima. Jak jsem byla malá pamatuju jak ji shodil na zem a křičel, vím že v té době jsem to viděla a plakala, nejhorší to bylo v mých 17 kdy mamku bil víc a víc a to z toho důvodu, že se mamka už rozhodla se rozvést. S otcem jsem žila od malička do mých 17. Teď mi je 18, a je to asi tak ten rok co jsme se s mamkou odstěhovaly. Teď má přítele je šťatná, já taky, super vztahy, mladší bráška je ve střídavé péči, k něj se otec chová dobře. Já se s otcem nevídám, i když mě po odstěhování párkrát zval na oběd, nechtěla jsem....nikdy jsem si s ním co jsem s ním žila nepovídala jinak než o škole, a věcích vážných...žádný vztah tatínek a dcerka...nikdy. Sprosté nadávky a oslvování bylo snad nejvíc co jsem od něj kdy slyšela...Nevím kolik je tobě a jak dlouho jsis to zažívala ty, mě "teprve" 18, ale zažila jsem si od narození dost. Normálně mě to naštěstí nějak nepostihlo...a psychiku mám ok, ale když na to víc vzpomínám, atd. tak skoro vždy brečím, mám z toho špatné myšlení, je mi líto, že jsem od malička byla otcem "ponižována" a ne vychováváná jako jeho dcera co miluje. Vzpomínky bohužel už vůbec ne takové člověk nesmaže...a otázka jestli někdy otci odpustím ? ...Nevím..Na jednu stranu to byl muj otec a ne vždy t s ním neslo ty černé stránky, ale většinu času ano..a na tu druhou stranu cítím obrovskou nenávist, ne ani tak kvůli toho co dělal mě, i když to samozřejmě taky, ale hlavně kvůli toho co dělal moji mamce, a to ještě netuším, co ji mohl dělat než jsem se narodila já. Jednu věc ale vím, až si budu s mužem zakládat manželství, a rodinu, budu ho chtít hodně dlouho a dobře znát
Jinak...nechci at to zní zle, ale tvé mamce by možná pomohl psycholog...co píšeš tak opravdu nevím nevím jestli je to okay... pokud t to dělá pořád, do telefonu. 
-
5.5.2017 18:04
Rozhodne to chce za kazdou cenu prerusit veskery kontakt. Zablokuj jeji cislo nebo si svoje zmen. Pokud se necitis na to, aby jsi ji rekla do oci/telefonu ze s ni nechces mluvit, napis ji to v dopise. Ma moznost te navstivit v praci? Ma moznost te navstivit doma? V praci ocividne kolegyne vedi co je zac a tak ji k tobe snad nepusti. Doma ji k tobe nepusti pritel. Nebo se odstehujte do jineho mesta. Ale rozhode prerusit veskery kontakt. Ta si ho nezaslouzi a ze je na vsechno sama? Tak at. Nezaslouzi si tvou pomoc!
-
5.5.2017 18:21
Ahoj přesně to znám. Mamka se změnila jak jsem otěhotněla hodně jsme si vysvětlili a staly se z nás kamarádky. Bohužel když jsem byla ve 3 měsíci mi umřela, a světe div se, našla jsem i plno hezkých vzpomínek. Ale také jsem se snažila přerušit úplně kontakt jak ti tu bylo razeno, ale víš co? Nešlo to, protože jsem si v hloubi duši říkala že jí to trápí a bude na mě zlá, bude mě strašit i ve snu, takže vždy jsem se omluvila. A opravdu změna došla až v mém těhotenství.
-
5.5.2017 19:20
chápu, že nedokážeš absolutně přerušit kontakt a ani ti to neradím. myslím, že by bylo velmi přínosné vyhledat dobrého psychologa a vyhrabat se z toho s jeho pomocí. k rodičům máme vztah a milujeme je ikdyž nám přespříliš ublíží. pořád to jsou naši rodiče a jakýsi vztah (dědičnost, to že nás porodili a byli s námi tolik času-ikdyž tak bolestivě a hnusně) s nimi máme. myslím, že není nic špatného ani divného milovat rodiče a zároveň nenávidět jejich chování. nevím jestli to umím dobře popsat, ale ikdyž přerušíš kontakt, pořád to bude tvoje máma. to že se chová hnusně k ní bohužel patří, přesto ji můžeš mít svým způsobem ráda
dostala se mi kdysi do ruky knížka Rodinné konstelace a ikdyž jsem se spoustou věcí nesouhlasila a něco mi připadalo divný, hodně mi pomohla. můžu milovat vlastní mámu-je mojí součástí, je to moje máma. skrze ni jsem dostala dar života. přesto mi může vadit její chování. až když jsem tohle dokázala od sebe "oddělit" začala jsem líp zvládat její chování a vymezit jí její prostor v mém životě držím palce, je to dlouhá a těžká cesta, ale myslím, že výsledek za to stojí. pokud na tohle nmáš odvahu a necítíš se na to, pak jedině odstřihnout ji definitivně, ale myslím, že by to ublížilo i tobě -
5.5.2017 19:18
Ahoj, je smutne a silene, co jsi zazila. Chapu jak se citis...neco podobneho jsem zazivala od taty, ponizovany, buzerace, paskem a to si myslim jsem nebyla nejak problemovy dite. Jako dite, nactileta jsem ho nenavidela. Byla jsem rada, kdyz jsem v nejakych 21 vypadla z domu s pritelem a byla ,,nastvana,, na mamu, ze az v teto dobe taky od nej odesla. uz to dal taky nemohla vydrzet. tez jsem si rikala, tohle svym detem nikdy neudelam...jenze ono to neni tak jednoduche. asi to zalezi individualne.ale ja jak nemam nad necim kontrolu, neco me vytoci tak v afektu rikam, delam ty stejne veci jako on. Az s detma jsem pochopila a castecne mu odpustila, ze to v cem zijes te proste ovlivni at chces nebo ne a projevi se to vetsinou v krizovych situacich. Druha vec je si to priznat a priznat to i tem, kterym jsi timto zpusobem ublizila. Neni to v zadnem pripade omluva za tohle chovani, ja osobne si asi nikdy neodpustim tahle selhani, ale jen jsem chtela poukazat i na druhou stranu veci, tvoje mamka je nejspis taky zlomena a jen reflektuje, to co si sama zazila...muzes zkusit jako posledni moznost si s ni vazne o tom vsem promluvit, ze je to posledni moznost ti opravdu dokazat pres vsechnu bolest,ze te ma vlastne rada. Ja osobne taky citim potrebu si tyhle zalezitosti s tatou nekdy vyrikat, ale zatim jsem nesebrala odvahu.
