Neopětovaná láska, deprese, co mám dělat?

Ahoj,
Už je to nějaká doba, co jsem sem psala. Bohužel dneska sem budu psát ohledně té stejné věci. Nevím jestli k mému poslednímu dotazu máte přístup, tak to radši znova trochu vypíšu.

Naposled, co jsem sem psala, jsem psala o tom, že jsem se zamilovala do nejlepší kamarádky a bála jsem se, že je kvůli tomu mezi námi navždy konec.

No a o tom chci dneska psát. Je mezi námi navždy konec, ale já nechápu proč.. Myslela jsem si, že jsme spřízněné duše, nebo to jsme si aspoň říkávali. Ale nikdy ve snu by mě nenapadlo, že jsem pro ní byla tak málo důležitá. Takhle, napíšu, jaký to mezi námi bylo v poslední době, vlastně od toho října. No, na konci října to mezi námi všechno vyvrcholilo, jak jistě víte z minulé zpovědi, bylo to v podstatě kvůli mé žárlivosti. Sice jsme se k sobě po pár dnech vrátili, ale naše přátelství už nebylo to samé, co předtím. Furt jsme se hádali, ona mi evidentně přestala úplně věřit, cítila se zrazená. Já doteď úplně nechápu proč, což je asi chyba no.. A někdy v polovině listopadu mi psala (no jakože od konce září jsme spolu mohli komunikovat jen přes počítač nebo mobil, protože bydlíme každá v jiném městě a rodiče nás nechtěli kvůli koroně nikam pustit), že už se mnou nechce trávit čas, že jí hrozně vadím a ona nechápe proč. Pár dní si dala pauzu a pak z ní vypadlo to, že je to asi kvůli tomu, že jsem hrozně nepředvídatelná, že mi nemůže věřit, pak zase zmizela na pár dní. Ale všem ostatním odpovídala, jen mě ignorovala. No a během víkendu toho na mě bylo moc, byla jsem smutná z toho, že si mě pravděpodobně bloknula, nemohla jsem spát, dohromady asi pět dní v kuse jsem probděla.. rodiče ze mě byli na nervy a pak mi v neděli večer málem umřel kámoš.. (abych to trochu vysvětlila, on si vzal drogy a přehnal to a já se fakt bála, že je po něm.. kámoši, co tam s ním byli byli strašně vystrašení a volali, co mají dělat.. No a jak toho na mě bylo moc, tak jsem napsala té své “nejlepší kamarádce“ jak se má, aby si mě vyslechla, i když to asi bylo sobecké no, já nevím. (Ale já to nikomu jinému napsat nebo říct nemohla, protože jsem nechtěla aby kámoše zavrhli za to, že bere drogy. A ona byla jediná moje kamarádka, která o tom věděla a nezavrhovala ho za to.) No večer už neodepsala, odepsala mi až ráno, s tím co zas chci. No a v tu chvíli.. jsem byla tak strašně naštvaná, smutná, zklamaná, zoufalá a bůhví co všechno, z její reakce.. (prostě jsem čekala, že odpoví slušně, že se zeptá co se děje a řekne, co se stalo, že mě ignorovala.) Ale ono ne, dalo by se říct, že jsem vybuchla, i když ve skutečnosti jsem spíš jen rozbrečela a cítila hroznou beznaděj a nechápala jsem jak na mě může být taková. (Začala jsem se sama sebe ptát jestli jsem pro ní aspoň trochu důležitá.) V bouři emocí jsem jí napsala, že je mezi námi konec, že jí na mě nezáleží, že jsem od ní čekala víc (ve smyslu, že se ke mně aspoň bude chovat slušně). No jak je asi zcela jasné, odpověděla podobným stylem. V podstatě mi napsala, že není lesba, že to musím pochopit, že se mnou byla protože jí bylo líto, že jsem do ní zamilovaná a nechtěla mi ublížit víc, než bylo potřeba, že jsem jí zklamala, že si myslela, že jsem dobrý člověk, ale teď jsem pro ní už jen manipulátor a zrádce. A celkově prostě dala mi co proto. A pak si mě všude zablokovala. Jak se dá asi čekat, úplně mě odrovnala. Neměla jsem slov, přišlo mi, že se mi zhroutil celý život. No a vzhledem k tomu, že moje rodina věděla, že se mnou něco je, tak jsem si ten den řekla, že jim to řeknu, že vlastně pokud to budu držet v sobě a nikomu o tom neřeknu, tak se asi psychicky zhroutím a zabiju se. Naštěstí všichni to vzali dobře, za to jsem jim neskutečně vděčná a asi díky nim tu teď pořád ještě jsem. Ale problém je, že já nevím jak zapomenout. Moje pocity k ní furt nevyprchali, vracejí se. Všechno se to vrací. A já kvůli tomu nic nezvládám, nezvládám žít život, věčně jsem zavřená doma, v pokoji. Nechci se v ničem angažovat, ani Vánoce jsem si nedokázala užít, i když je zbožňuju. Se svými kamarády ani nechci být, s nikým prostě. Jen s ní. A tak jí občas stalkuju, ale ona není hloupá, vždycky na mě přijde, zná mě moc dobře na to, aby na to nepřišla.. No a já se ptám, co mám dělat? Co mi pomůže se cítit líp? Co mi pomůže zapomenout? Jak se z tohohle stavu mám dostat a jak mám být šťastná? Cítím se jako člověk, co si tenhle stav stejně zavinil sám..

Všem moc děkuju za každou reakci!