Nerozumím si s rodiči
Ahoj holky, potřebuju se někomu vypovídat a třeba si vyslechnout nějaké vaše rady a zkušenosti. Je mi 20, letos maturuju. Myslím si o sobě, že jsem veselá a přátelská, mám okolo sebe spoustu kamarádů, přítele. Ráda se s lidmi bavím a nemám problém s nikým vyjít. Jenže problém je, jakmile přijdu domů. Okamžitě se uzavřu a s našima nekomunikuju. Vyrůstala jsem s bráchou, který je o šest let starší a podle mého ho naši vždy trošku upředňostovali, hodně nás srovnávali a prostě mám pocit, že byl vždycky on ten, koho měli rodiče radši, kdo byl ten lepší. Ikdyž samozřejmě říkají, že ne. Ráda bych s našima měla hezký vztah, tak jako maj lidé okolo mě, ale prostě to nedokážu. Nedokážu se jim otevřít a normálně se s nimi bavit. Přijde mi, že si ani nemáme, co říct, Máma řeší jen to, kdy si uklidim v pokoji a dojdu vyvenčit psa a tátu zajímá jenom škola. Možná si budete myslet, že jsem rozmazlenej fracek, puberťák nebo mě prostě odsoudíte, ale mi přijde, že jsem otrávená tím, jak naši žijou, tím, že se spolu nedovedeme normálně bavit se ten můj problém stále prohlubuje. Hrozně mě to mrzí, vím, že mě mají naši rádi a i já je, ale není mezi náma žádný vztah. Chtěla bych se s nima normálně bavit, tak jak se baví mámy s dcerou, ale nejde to, mám v sobě nějaký blok a prostě to nejde. Je mi jich hrozně líto, vím, že se tím trápí, ale tak i já, když vidím někde, jak jsou spolu rodiny, jak se spolu baví a smějí, tak bych si to moc přála... Ale myslím, že už jsou ty vztahy mezi náma tak pokažený.. Občas se naštvou, začnou mi vyčítat všechno možný, jako naposledy asi před hodinou.. přijde mi, že by si mě představovali dokonalou, jenže taková nejsem. Máme doma pejska, ve venčení se nějak střídáme, v 19 přišla máma, že chce jít vyvenčit, tak jsem jí řekla, že jsem se chtěla učit a ona na mě hned spustila, že je to můj pes, že já ho chtěla a mám být ráda, že ho venčí a kupují mu žrádlo. Nebo jsme o víkendu předělávali můj pokoj, protože se stěhoval brácha, měla jsem tu starou postel a tak. Tak jsem z pátka na sobotu spala u přítele, protože mojí postel už odvezli. Přijeli jsme i s přítelem domů dopoledne, táta maloval a ptali jsme se jich, jestli jim máme s něčím pomoct a oni, že není s čím, že s malováním potřeba pomoc není a žádná jiná práce tu taky není. Tak jsme chvilku poseděli a jeli jsme dokoupit různý doplňky do pokoje a tak. Dneska mi vyčetli, že jsem jim ani s ničim nepomohla včera, že jsme se tu jen otočili a jeli. Prostě mi přijde, že ať udělám co udělám, tak se jim to nelíbí. Ale já vím, že je to asi taky moje chyba, prostě jak s nima moc nemluvím, jsem uzavřená... Ale mě to mrzí, měli přece říct, že chtějí s něčim pomoct, ať nejezdíme pryč... Je mi z toho moc smutno, přemýšlím, že si po maturitě najdu práci a odstěhuju se, ikdyž vím, že jim to asi ublíží. Ale mě tohle přijde strašný, mít pocit, že je trápim tim, jaká jsem..Měla jste některá z vás taky takový problém? Připadám si hloupě, jenže nevím, komu se s tímhle svěřit... asi tu plácám páté přes deváté, omlouvám se, potřebovala jsem se z toho vypovídat...
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
10.3.2013 21:57Ahoj, s rodiči je to někdy těžké. já měla krásný vztah s tatínkem, ten mi už ale umřel. s maminkou si taky často moc nerozumím a kritizuje mě za kdeco, ale snažíme se obě. nejlepší by bylo to rodičům říct. sednout si někdy s mámou jen tak a prostě jí říst, že ji máš ráda a že bys chtěla mít ten vztah s ní hezčí. nebo ji poprosit, ať ti třeba něco vypráví, jak se s tátou poznali a tak a ty zas mužeš vyprávět jí o příteli. třeba zjistíte, že si nakonec rozumíte
-
10.3.2013 22:32Rozumím ti a moc. S rodiči si vůbec nerozumím, věčně se s nimi hádám hlavně s mámou, s tátou se zase vůbec nebavím. Pozdravím a jdu si po svých. Taky mě to moc trápí, nemysli si. Když vidím šťastné rodiny, jak spolu vyvádějí hlouposti, užívají si, mámy s dcerama jak řeší ženský věci atd...často mě to rozbrečí. Mamka se se mnou snaží komunikovat, ale jak říkáš, mám prostě nějaký blok a odstrkuju ju, trápí mě to ale nevím co s tím. A táta to je jiná historie. Stále doufám, že se to jednou zlepší. A hlavně vím, jak to jednou udělám ve své rodině, snad se mi to povede....
-
10.3.2013 22:46Víš, já si myslím, že ono to někdy prostě nejde.. Já ten vztah s rodiči taky nemám takový přátelský, jak bych si třeba přála, ale smířila jsem se s tím. S tátou určitě hodně utrpěl tím, že jou naši rozvedení, ani si je spolu nepamatuju a on mě vlastně nikdy vyloženě nevychovával. A s mámou jsme nikdy nebyly kamarádky. Prostě ne. Ona věděla to, co měla, ale nikdy podrobnosti, zajímala ji spíš škola a já jsem s tím nikdy nijak velký problém neměla. Myslím, že je to totiž tím, že mě naši měli dost pozdě a za jejich mládí bylo všechno jinak a už jen proto si nemůžeme tolik rozumět. Nešla jsem hlavou proti zdi, prostě jsem na to svěřování a tak měla vždycky kamarádky, který mě díky tomu znají lépe, než vlastní rodiče. Ale s tátou se mi vztah už upravil a s mámou se mi značně zlepšil, když jsem se odstěhovala, protože ke konci byla mezi náma už hodně velká ponorka a hádky. On se pak pročistil vzduch a hned to bylo lepší.. Neříkám, že je odstěhování jediná možnost, ale u mě dost zabrala už jen proto, že jsem najednou nebyla ten nejhorší člověk na světě, co může za všechno špatný (ano, to byly ty hádky s mámou), začala jsem žít svůj vlastní život a vídáme se dost často, protože bydlím kousek od ní. Sice občasný nesmyslný třenice stále občas vzniknou, ale jsou to jen přeháňky.
-
10.3.2013 22:55
Asi vím, o čem mluvíš. U nás doma komunikace taky vždycky vázla a taky mě vždycky mrzelo a vlastně i teď ještě někdy mrzí, když vidím, že to může fungovat i jinak. V 19 jsem odešla na vysokou a už se domů nevrátila. Teď jezdím domů tak jednou za půl roku a veškerá konverzace s tátou se smrskne na pár zdvořilostních frází typu jak se máte, co novýho, bla bla. S máti je to trochu lepší, ale taky je hodně uzavřená. Ale čím dýl jsem pryč, tím je to lepší, teď už aspoň nemám po každý návštěve u našich depky. Asi je to do značný míry i tím, že teď už mám vlastní rodinu, která naštěstí funguje jinak. Prostě jsem si řekla, že to tak je a už to jiný nebude. Ne že bych je neměla ráda, ale prostě to nefunguje, mají to prostě nastavený jinak než já. Ani nevím, jestli oni to taky řeší, možná v tom žádný problém nevidí. Ale i tak mě to občas zamrzí, když vidím, že manžel svým rodičům volá několikrát do týdne a já si s těma svýma zavolám, akorát když má někdo narozeniny, protože si jinak nemáme co říct. Ale zase si říkám, že všechno zlý je pro něco dobrý. Aspoň mě to donutilo se brzy osamostatnit a vím, že udělám všechno pro to, abych měla se svýma dětma otevřenější vztah.
-
11.3.2013 0:09
Ahoj, vůbec neplácáš. Znám to. Nikdy nic dobře, hl. s mámou. S lidmi se o všem dovedu bavit, ale s mámou ne. Zkoušela jsem se přemoct, páč vím, že jí to trápí, ale nejde to - hl. mé problémy by věděl každý a svým přístupem si to tak zařídila - rozepisovat se nebudu. Jen příklad - vloni jsem potratila vymodlené dítě a ona si myslí, že jsem šla schválně na potrat a všude to vykládala. Vydrž, až to půjde, odstěhuj se.
-
22.3.2013 19:44
Úplně jak kdybys psala o mě a ne o sobě. Jenže já měla štěstí, že jsem se stěhovala a už jsem vydělávala (do té doby to bylo katastrofa), tak jsem byt sama utáhla. Přesně i s těma klíčema - odevzdala jsem je,, pak mi je po dlouhé době s velkým gustem dávala zpět, já si je nevzala...z principu. Vydrž, až začneš vydělávat, pronajmi si byt třeba s kámoškama, nebo často nabízí někdo pronájem v bytě - že hledají třeba 3.osobu - holky...
