Nervozita
Jsem z každé prkotiny nervózní a ve stresu, hrozně mě to štve. Stačí, když mám třeba jet ke kadeřnici autem tak už večer před tím přemítám a jsem nervózní, ale nevím přesně z čeho, občas mám myšlenky, že to raději zruším abych se cítila lépe ... Když jsem třeba u manželových rodičů, u mých rodičů ... prostě s nějakou druhou osobou hrozně se potím. Když nejde něco podle plánu ihned mě to vykolejí a dokáže naštvat. Což je samozřejmě s dětmi velice často a proto se vyhýbám nějakých větších výletů a aktivit s nimi, dost mě to mrzí. Když už se do toho odhodlám nemám z výletu vůbec radost, protože mi jí kazí ten stres,nervozita ... Vím, že to bude asi částečně i dědičné. Můj otec kvůli tomu pobírá invalidní důchod - má paniku z obchodů kde musí být mezi lidmi, nedokáže se soustředit, z každé malé návštěvy je ve stresu, ihned unavený, celý spocený, nedokáže vést dlouhé dialogy, protože je nestíhá vstřebat a je mu z toho zle ... Bojím se abych nedopadla jako on. Mám stres i z každého příchozího hovoru ... někam zavolat je pro mě taky těžké, buší mi srdce jako o závod. Snažím se vše přemoct a fungovat, protože si jinak přijdu úplně neschopná ... ovšem příliš to nefunguje, ale cítím, že příznaky jsou mírnější. Dřív jsem to přikládala tomu, že jsem mladá a nevyzrálá a časem se to zlepší. Táta chodil na psychiatrii a k psycholožce .... ale nic mu nepomohlo. Myslíte, že to může být tím, že mě v dětství šikanovali, měla jsem hodně fyz. trestů jako dítě a otec mi schazoval sebevědomí ? Navíc jsem citlivější typ co si vše bere.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
28.3.2018 13:31
Vsechno je mozne. A abych rekla pravdu, mam to stejne jako ty. Navic nejsem schopna byt nikde zamestnana, mam z toho silenou paniku. V poslednim zamestnani jsem silene zhubla. Telefonaty radeji neberu. A kdyz mam nekam zavolat, radeji napisu smku.
-
28.3.2018 15:55
Mě je 19 a měla jsem to vždycky podobně. Na základce jsem nebyla schopná s někým mluvit ani jsem nezdravila lidi, co jsem potkala. Mluvila jsem jenom s nejbližšíma (rodina, blízký známý, 2-3 kamarádky). Mluvit s klukem nebo chlapem, katastrofa. Pomohla mi až kineziologie (řešení problému přes minulé životy). Chodila jsem k psycholožce, ale ta mě asi po 3 sezeních poslala na psychiatrii a tam mi chtěli napsat prášky na uklidnění a uvolnit ze školy, že bych měla domácí výuku. Na tu kyneziologii jsem chodila v nějaký 8.-9. třídě. Teď jsem schopná se bavit s lidma. Ale jít někam sama, nakoupit, něco zařídit, to mi dělá problém. Telefony radši nezvedám, pokud nevím, kdo to je. Když mi má někdo volat a číslo nemám uložený, jsem zpocená jak pes, vyklepaná, úplně hotová. Když mám někam volat, neustále to odkládám. A když už se k tomu dokopu, jsem nervózní, tluče mi srdce, klepe se mi hlas a motá jazyk. A musím u toho nutně chodit i kdybych měla chodit na metru furt dokola
Jinak ano, myslím si, že to klidně může být zážitkama v dětství. Taky jsem byla šikanovaná, měla jsem nízký sebevědomí. Jde o to, aby ses postupně překonávala, říká se tomu výstup z komfortní zóny, což je pomyslná zóna, kdy se cítíš dobře, ať děláš cokoliv. Pro někoho to je jenom dojít 50 metrů nakoupit a víc nezvládne, protože se při tom necítí dobře. Jinak když jde třeba o telefonování nebo někam jít a mluvit, např. i zkoušení ve škole nebo písemky, hodně mi pomohly Bachovy krizové kapky. Například tady: https://www.stesti-zdravi.cz/bachovy-esence/rescue-krizove-kapky-20-ml/ Dají se sehnat i v kamenném obchodě, u nás je mají v obchodě s bylinkama. Dělají se i pastilky. 
-
1.4.2018 9:19
Zní to jako panická porucha se slušným náběhem na agorafóbii. A s tím bych si nezahrávala. Šla bych k doktorovi, dokud toho jsi schopná....jak se to rozjede naplno, nevytáhneš paty z domu ani k tomu doktorovi. Psycholog, ten ti vysvětlí, jak to vzniká, je to vlastně přetížení mozku, v podstatě je tvé tělo stále připraveno na ztuhnutí, boj, nebo útěk. Cítíš se stále v ohrožení....ačkoliv ten pocit mít ani nemusíš, ale má ho fyzicky tvé tělo. A protože je ti v určitých situacích nepříjemně, vyhýbáš se jim, čímž si mozek utvrzuje, že jeho poplachy nejsou plané, že se opravdu něco špatného děje, proto se tomu přece vyhýbáš, protože "tam" hrozí nebezpečí. Stává se z toho začarovaný kruh, z kterého když jsi vytržena a z donucení vstoupíš do situace, které ses dlouho vyhýbala, tak se opravdu projeví silné fyzické a psychické příznaky, což tě vyděsí a ty se ještě víc uzavřeš a ještě víc vyhýbáš podnětu, "který to způsobil". Takže terapie (hledej dobrého psychologa, je jich hodně, ale těch dobrých je jako šafránu) a hlavně AD....stačí pro začátek něco slabého, dneska už se dají užívat i v těhotenství, takže tě to nemusí nijak omezovat v životě. A když ti dobře nastaví léky....možná je budeš xkrát měnit, je to normální, každému sedí něco jiného...tak ti začne být dobře a všechny ty nepříjemné situace přestanou být pro tebe strašákem!
-
17.12.2018 0:41Měla jsem skoro stejné problémy jako popisujete vy, nakonec se zjistilo, že se jedná o agorafobii. Doporučila bych vám, navštívít nějakého psychologa, který by mohl vaše příznaky nějak zmírnit. Já už rok chodím k https://psycholog-holcner.cz/psychoterapeut-praha/ a opravdu je na mě znát pokrok.
