Nespokojenost v životě

Dobrý den, předem asi upozorním, že to bude trošku delší, ale snad se najde někdo, kdo mi ukáže jiný nezávislý pohled na věc.

S přítelem jsme měli ze začátku vztah na dálku, bydlíme každý na jednom konci republiky. Já se za ním přestěhovala a našla si práci. Přítel je skvělý člověk, domácí práce děláme na půl, když nestíhám uvařit, vím, že se mohu spolehnout na něj, stará se o mě moc hezky, nikdy mi neřekl žádné sprosté slovo. Nehádá se, vždy vše řeší v klidu. Má samozřejmě své mouchy, ale kdo je nemá… Zní to dost hezky, problém je však trošku někde jinde. Přestěhovala jsem se z vesnice do menšího města. Do práce jezdím každý den více jak hodinu, nemám čas na žádné aktivity, nemám zde přátelé a rodinu. Práce je úžasná, rozhodně bych ji neměnila a ani bych blíž jinou nenašla. Jenže už jsem unavená. Nesnáším místo, kde bydlíme, je to takové to město, kde je vše potřebné, ale nějaké vyžití tady není. U nás na vesnici jsem byla zvyklá na procházky, běhání, v lese. Tady to nejde a procházky po nepěkném městě jsou pro mě akorát smutné. Zkrátka jsem nešťastná, žiju vlastně jen v práci, ve zbytku spíš přežívám, už jsem začala jezdit do práce i o víkendu, když přítel není zrovna doma. Řešíme to stále dokola, protože se od toho odvíjí i moje nálada a nepříjemné chování k příteli. Jenže stěhování nepřipadá podle něho v úvahu, protože máme levné bydlení a on nechce dávat víc. Že si mám počkat 4 roky, až díky levnému bydlení našetříme na hypotéku a najdeme místo, kde budeme oba spokojení. Jenže já to nevydržím ty další roky. Den co den, když jedu z práce jsem akorát nešťastná a mám knedlík v krku. Začínám uvažovat o tom, že se prostě odstěhuju do města za prací, kde to mám moc ráda a budu za přítelem prostě zatím jen jezdit, jenže mi to přijde zbabělé. Často se ptám sama sebe, zda to má smysl… Neskutečně ho miluju a neumím si představit být bez něj, na druhou stranu se dusím v tom životě, který teď žiju, bez přátel, rodiny, koníčků.