Nevím jak se s tím srovnat
Je mi 32 let. Mám dlouholetý vztah ve kterém jsem toužila po nějakém progresu. Byly dohady, slibovani pár let že na svatbu dojde. Společně bydlení, občas vše super pak zase ne tak super. Z mé strany ochlazení, pocity méněcennosti, deprese. Z popudu že chci už vědět na čem jsem - dala jsem ultimátum. Buď budumit jistotu že dojde v nejbližší době k manželství nebo jdu. Měla jsem všeho dost, nebyl schopen nikdy říct racionální důvod toho proč svatbu nechce. Vždy padaly odpovědi že chce ale že to musí být dokonalé... On vždycky hodně mluvil ale naskutky už nikdy moc nedošlo.. I přesto ho miluji a on tvrdí totéž.. Výsledek ultimata.. V noci posledního dne, v posteli, rekla jsem že si Teda ráno sbalim že mě to došlo a dal mi jasne najevo jake je jeho stanovisko. Naštval se. Urazil se. Nebo ne, byl ukrivden. Vlastně je to asi jediná jeho reakce při hadkach kterou jsem kdy dokázala v něm probudit. Že Chtěl požádat ten večer. Měla jsem špatnou náladu. Že jsem mu to prekazila. S mojí náladou měl pravdu ale asi je pochopitelné proč taková byla... Chtěl to udělat další den. Se slovy,, na,, mi dal krabičku. Tohle me rozsekalo, bylo to tak ponižující.... Nakonec klekl a požádal mě. Teď když to píšu cítím se tak mizerně. Probrali jsme to. Dala jsem hrdost stranou souhlasila jsem. Teď plánujeme. A ve mě se to pere, jsou tu dva protipoly, jedna strana že je hodně věcí ve kterých jsme za jedno žijeme spolu dlouho, nechci hledat nikoho jinyho, uz vím jaký on je ze není romantik ani neumí dát najevo co cítí, a každy má přece chyby. Jinde to nebude lepší... . Druhá strana.. Cítím se blbě. Svatební přípravy mě netěší.. Mám tomu dát čas? Nebo prostě odejít? Zůstat a zapomenout na to radovat se že svatby? Tvrdí že se těší. Na svatbu i na to potom. Ale ja už ani nevím co cítím. Jsem taková otupela, smutná. Vím že si za to můžu sama, ale kdybych tohle neudělala tak čekám třeba dalších 10 let a nevím stále jeho stanovisko. Chci jen radu popřípadě osobní zkušenost. Díky.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
21.3.2018 16:36Netěší tě to, protože sis to vynutila. Nevím, ale takhle bych to teda nechtěla...dávat ultimáta, buď mě požádáš o ruku nebo odejdu. Promiň, ale chudák chlap. Svatba není jen tak, vždyť je to závazek a nediv se, že to mužům může trvat déle, než se rozhoupou. Většinou tlačení na pilu nikam nevede. Já bych poradila počkat. Neberte se ještě. Pokud to teda jsi schopna vydržet. Ono to vyplyne samo, přirozeně. Jestli se máte rádi a je vám spolu dobře, tak nemusíte být přece svoji hned. A i kdyby to bylo za 10 let, no a co? Nebo je lepší se brát hned a za 5 let být rozvedená?
-
21.3.2018 16:30Tak ta žádost byla ponižující, ale ta ultimáta pro něj asi taky. Podle mne je ve vztahu nejdůležitější láska, a je jedno, zda se žije bez svatby nebo se svatbou. Pokud je jeden druhému oddán, nepotřebuje na to papír. Chapu, že někdo na to má jiný pohled, ale výhrůžky a ultimáta nikdy neplodní nic dobreho. Upřímně, já bych se za této situace asi na svatbu vykašlala a počkala, až budete oba chtit. Z toho příspěvku mi ale přijde, že nejsi ve vztahu moc spokojená a že za to nemůže jen absence svatby...
-
22.3.2018 9:48
Přidám zkušenost mého strejdy. Taky dostal ultimátum, asi ne tak drsné, ale nátlak tam byl. S tetou byl 10 let, chodili spolu od 15, v 26 se vzali. Mají spolu dvě děti. A nakonec si strejda našel milenku, teta na to přišla a rozvedli se. Problém byl v tom prvopočátku. Ze strejdy vypadlo, že asi měsíc před svatbou došel k tomu, že si ji brát nechce, ale bylo mu blbý to rušit. A pak taky řekl, že si myslel, že všechny ženský jsou stejný a až když potkal stávající přítelkyni, zjistil, že to tak není.
Za mě, pokud nejsi v tom vztahu spokojená, do svatby se fakt nehnat. -
21.3.2018 17:29O svatbe neni partnersky zivot, pocatecni poblazneni po tolika letech je pryc a pokud sis vysnila romantickou zadost o ruku, tak ultimatem jsi ji sama zabila... zbytecne... po tolika letech vztahu, by jsi mela tusit, jak partner na ultimatum zareaguje a ze je to spíš nedospelacky manyr ze tve strany, kdy jsi ho postavila do pozice, ze ktere neměl moznost odejit se cti, kdyz te ma rad. Dej tomu cas, proberte to v klidu a zkuste se dohodnout na svatbe, tak aby vam to vyhovovalo obema. A jestli to bude za mesic nebo rok je jedno.
Ja se svatbou souhlasila az kdyz jsem byla poprve tehotna, tj. po 12 letech vztahu, ke kteremu jsme ten papir nepotrebovali
-
21.3.2018 18:23
Sepis si pro a proti k tomuto vztahu. Co tě těší? Co te trápí? Pokud jste spolu 8 let je možné, ze to chlapovi vyhovuje a nevidí nejmenší důvod proc to menit, když se mate vlastne dobre a jste (z jeho pohledu) spokojeni. Chceš děti? Chce je i on? Co máte společného? Neni to už jen o zvyku, že jste spolu a jste tak zvyklí. Co spolu podnikáte? Laska se musi pestovat, neni to tak ze je bez práce. Snažíte se oba nebo je všechno jen na tobě? Dokážeš si život v podobném duchu neustálých nesplněných slibu představit i za 10 let?
Kdyz jsem se poznala s manželem, už na začátku jsem mu řekla, že chci svatbu a dítě (oba jsme byli rozvedení a meli dítě). A že pokud je to pro něj nepřekonatelné, že prostě ten vztah by pro mne nemel smysl a naplnění do budoucna. Byli jsme spolu více než rok a půl a bylo to dobré, ale zároveň žádný výhled dál. Takže jsem na něj zatlačila jak to tedy bude a dala podobné ultimátum jako ty (i vzhledem k věku). On ze teda jo, ale skutek žádný.nakonec svatbu i dítě jsme začali plánovat ale snaha byla víc moje než jeho. O ruku mne vlastně požádal až v době, kdy uz jsme meli do svatby asi 4 týdny. Bylo to nečekaně a milé. Jsme spolu už 7 let a nelituje ani jeden, ze to prvotní rozhodnutí bylo hlavou a že vlastně ultimátum měl taky-bud a nebo nac ztrácet čas. -
21.3.2018 18:30
Holky to podle mě napsaly naprosto přesně - vynutila sis to a podle toho to taky vypadá. Ultimáta do vztahu nepatří. Sedněte si spolu, v klidu (a hlavně bez dalšího vydírání) to proberte, popiš mu svoje pocity, co tě trápí a proč, vyslechni si i ty jeho. Třeba se vám to nakonec povede nějak urovnat a začneš se těšit. Nebo naopak ještě počkáte. Za takových okolností, jako popisuješ teď, bych do svatby nešla. To byste se taky mohli hned zase začít rozvádět - a to není nijak neobvyklé, znám fakt spousty párů, co se vzali po dlouhodobém soužití a do cca roka od svatby šli od sebe.
-
22.3.2018 0:05Trochu ma mrzí, koľko žien sa vyjadrilo negatívne. Osobne si myslím, že partneri by mali chcieť od vzťahu to isté, a to sa týka aj svadby. Ak ti niekto iba sľubuje, ale nič preto nerobí je normálne, že ho časom postavíš pred rozhodnutie, tak buď - alebo. Možno psychologicky to bol svojim spôsobom nátlak, ale z tvojej strany to nebol úmysel. Chcela si len vedieť, či má zmysel ďalej do toho vzťahu investovať a to plne chápem. A chápem aj, že si z toho nesvoja a nevieš, čo si máš myslieť. Keby sa k tomu postavil ako chlap - hoci aj tak, že by ti vysvetlil, prečo to doteraz neurobil, povedal ti, že má napríklad nejaký plán, čo chce uskutočniť pred svadbou - veď to všetko sa dá pochopiť. Lenže on sa k tomu postavil ako malé decko... Je jasné, že si z toho sklamaná a rozmýšľaš, či vlastne takého chlapa chceš. Ja ti každopádne radím najprv vyriešiť túto krízu až potom sa brať. Aby si to nakoniec naozaj neľutovala.
-
22.3.2018 12:21Podle mě je problém v tom, že teď nečekaně hodně hrotíš situaci, kterou jsi 10 let stále odsouvala. Chápu, že už máš nějaký věk, člověk začne bilancovat, ozvou ze biologické hodiny a máš pocit, že všechno ti utíká a už včera bylo pozdě... Jsem na tom podobě s tím rozdílem, že svatba je mi fuk. Na druhou stranu nechápu, když ti na svatbě tak záleží, proč jsi na to čekala tak dlouho. Měli jste si to vyjasnit už dávno. (Promiň, vím, že takovéto výčitky nic neřeší a sama je nemám ráda, ale nemůžu si pomoct.) Přítel teď oprávněně může mít pocit, že je do toho najednou tlačen, když dosud to bylo v pohodě.
Pokud se nedokáže rozhodovat, asi bych nečekala, že po zasnoubení začne svatbu sám plánovat. Jen bych ho opatrně a postupně zapojila do plánování, aby výsledek byl kombinací společných rozhodnutí - začít se třeba jen bavit o místě nebo vůbec o tom, jakou o tom obřadu máte představu. Neustálým čekáním se fakt nic nevyřeší. Vidím to na sobě. -
21.3.2018 19:05
"Z popudu že chci už vědět na čem jsem - dala jsem ultimátum." je s tebou roky a ty nevíš na čem jsi?? tohle nechápu. znáš ho, víš jaký je. takže jsi věděla na čem jsi-miluje tě, chce být s tebou, ale svatba pro něj není priorita. spoustu věcí řekne (slíbí?), ale na splnění už často nedojde. chceš s někým takovým žít? žít s někým komu dáváš ultimáta aby splnil co slíbil a ty to pak nedokážeš psychicky unést?? srovnej si sama v hlavě co chceš ty, myslím, že on to ví, ale ty ho tlačíš do něčeho co nikdy nebude. buď se smiř s tím jaký je nebo si najdi někoho jiného.
-
22.3.2018 0:31
Já jsem s přítelem skoro 9 let, máme 2 letou dceru. Svatbu nepotřebuju a ani moc nechci já. Důvod? Žijeme pořád v jednom pokoji u jeho rodiny a mu to tak vyhovuje. Slibování x-let, že se to změní. Takže jsem nedávno taky řekla, že buď se odstěhujeme všichni nebo budu muset já s dcerou. Bohužel jinou cestu už jsem taky neviděla. Výsledek zatím nevím, prý mu nezbyde nic jiného... to taky se mi nelíbí. Ale nechci čekat do konce života, že jo...
