Odchod od rodičů a postavení se na vlastní nohy
Ahoj holky mam pritele budeme spolu ted rok a půl a chteli by jsme spolu uz bydlet jen on bydli od nas 70km a ja bych se chtela prestehowat za nim me je 18 a jemu 21 a bude to poprvi se postavit na vlastni nohy tak mam velky strach..jaky to bylo pro vas holky kdyz jste odesli od rodicu? co vse to obnasi?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
1.10.2012 12:26Obnáší to podle toho, jaký jste ty s přítelem lidi, jaké máte očekávání, finance, zkušenosti, jak jste na tom s prací ... To je dost individuální. Pro nás to ze začátku znamenalo hlavně hodně financí. My se s přítelem sestěhovali, když mi bylo 19let a pronajali jsme si byt. Záleží, jestli máte nějaké zařízení do bytu, my si vše museli ze začátku koupit - pračka, lednička, nábytek, atd. Tím, že jsme šli do nájmu, tak ze začátku ještě k tomu 2 nájmy dopředu, ale to se vás netýká, když přítel už byt má (resp. pochopila jsem to tak, když píšeš, že se k němu budeš stěhovat). No a pak co se týče domácnosti. Ber, že najednou budeš vše dělat jen ty a přítel, pokud ti bude pomáhat. Tzn., budeš muset hlídat finance, abyste měli co jíst a zařizovat vše, co se domácnosti týče - prát, uklízet, vařit... Tohle vše jestli neumíš, tak je to vcelku problém. Pokud to ale zvládáš v pohodě a máte finance, tak myslím, že není čeho se bát
Co určitě bydlení od rodičů obnáší je vcelku svoboda. Neříkám, že jsem doma musela extra makat, ale měli jsme tam nastolený pravidelný režim a žádné dohody nebyly možné. Tzn., každý večer nádobí, uklízet v pátek, atd. Teď když se mi večer nádobí dělat nechce, tak ho udělám třeba ráno, úklid si udělám kterýkoliv den chci, atd. Já se popravdě nejvíc ze všeho bála toho, že jakmile se s přítelem sestěhujeme a budeme muset řešit každodenní problémy a být neustále spolu, že náš vztah krachne, ale to se naštěstí nestalo. Tak přeji hodně štěstí -
1.10.2012 9:36já od rodičů odcházela ve svých 23 letech, když jsem byla ve své první práci a byla jsem schopná se o sebe finančně postarat. Bylo to náročné zvlášť ohledně financí, udělat si v partnerem nějaký systém a pořešit domácnost tak, aby fungovala. Měli jsem výhodu, že jsme mohli bydlet v bytě jeho strýce a ten po nás chtěl platit jen provoz bytu a nic navíc, byl rád, že tam někdo bydlí a byt nechátrá. Museli jsme tam udělat nějaké úpravy za naše peníze, ael to stále ještě šlo. Větší výdaje byl nákup nábytku a spotřebičů, něco jsem vzali z úspor a něco na splátky. Zvládnout se to dalo.
-
1.10.2012 10:45
Tak ja tvrdila vzdycky,padne 18ka a jdu a taky ze jsem sla,ne ze by se mi doma nelibio,to hran buh,to ja byla spokojena,nic mi nechyblo,ale chtela jsem se osamostatnit.Takze po 18tych narozeninach jsme zacli s manzelm spolu bydlet v podnajmu pul roku,pak si koupili byt,vzali se a ted cekame miminko.jsme spolu 6 let.Co to obnasi? proste se umet o sebe postarat,nekdo na to ma driv nekdo dyl,nekdo taky vubec,zalezi na typu človeka...nasi v pohode,v ty dobe se stehoval i bracha do vlastniho to mu bylo 22let a druhy jeste chvili zustal u mami a sel pak taky...strach jsem nemela,neskutecne jsem se tesila...ale dodneska se ráda vracim domu
rikam,nic mi tam nechybelo,s rodicema bomba vztah,ale osamostatnit se a jit pracovat jsem chtela co nejdirv,takze nejsem ucebnicovy tyo,ale spís typ do praktyckyho zivota,moje sestrenice stale studuje,ale neumi si vzehlit ve 20ti ani kalhoty,ja uz se umela starat ve 14ti letech,nechtela jsem byt tele a tak jsem se rada ucila -
1.10.2012 13:29Já se osamostatnila v devatenácti (je mi 25), jakmile jsem začala chodit na VŠ. Nutno ale podotknout, že rodiče nám stále finančně trochu pomáhají, takže to není stoprocentní osamostatnění. Já nevím, asi chvilku trvá, než si člověk zvykne, že si všechno musí obstarat sám a že třeba musí chodit do práce, i když se mu nechce. Navíc jsem moc neuměla vařit, nevěděla jsem, jak se pere, bála jsem se prvních složenek a tak
, ale zvykla jsem si hodně rychle na tu svobodu 
Řekla bych, že pro nás byl nejtěžší ten první půlrok, než jsme se sladili a našli si režim - to je asi nejdůležitější. Vařit už umíme oba s přítelem a nemusíme pořád volat našim, jak na rajskou , víme, kdy se uklízí a co kdo dělá, kdy chodí složenky a do kdy se musí platit, víme, kolik stojí topení a voda a jak ušetřit apod. Ale to všechno chtělo čas a úsilí a taky ochotu se partnersky sladit. S partnerem jsme každý byli z domova zvyklí na něco jiného a třeba já se musela naučit, že když přítel vaří jídlo trochu jinak než já nebo myje vanu odlišně, že to hned nemusí znamenat, že to dělá špatně. Takhle to zní sice logicky, ale společné bydlení je právě i o velké toleranci a respektu. -
1.10.2012 15:57
Já teda nevím, jak to máš ty. Jsem prvním rokem na VŠ a rozhodně bych nešla s přítelm bydlet, kdybych neměla práci. Když bych studovala a přítel pracoval, tak by se to řešit dalo, že by mi rodiče jakoby místo kolejí přispívali na byt, ale to by bylo asi o dost dražší. A proto si myslím, že je nejlepšíí mít první stálé místo nebo aspoň praxi a tam, kde se budeš stěhovat, už mít práci domluvenou. Prostě aby jsi měla jistotu peněz, pak už jde všechno.
-
1.10.2012 17:17Ahoj, mně v osmnácti po maturitě máma řekla, že jestli chci studovat vŠ, tak ať si to zaplatím a ať jí přispívám na nájem. Sama jsem peníze neměla, jen něco málo z brigád a tak jsme s přítelem, který už vydělával, začali bydlet spolu a přispíval mi na cesty do školy. Na kolej jsme neměli, tak jsem každý den jezdila ráno ve čtyři tři hodiny vlakem do školy a večer zpátky. Nechápu, jak jsem to mohla vydržet, ale když musíš, tak musíš. Teď mám školu hotovou a vesele pracuju. Za nic na světě bych neměnila.
-
1.10.2012 17:36
Tak mě mamka živila, dokud jsem studovala. Věděla, že bych raději do práce, takže jsme nechala VŠ, za chvíli na to jsem šla pryč z domu. Takže od 21 let jsem na vlastních nohách
Což je teď 2 roky a 4 měsíce, z toho 3 měsíce bez práce, 2 v práci, 9 měsíců neschopenka a 14 měsíců na rodičovské Takže bych to řešila dle toho, zda studuji, hledám práci, atd. Zase věčně s rodiči být taky nemůžeme, že -
1.10.2012 21:27Ahoj,já se osamostatnila po skončení vysoké. Asi týden jsme bydleli u tchýně a hned si sehnali nájem, kdy byt byl zařízen a my nemuseli nic kupovat takhle pro začátek, protože vydělával jen přítel. Já začala vydělávat asi za 3 měsíce. Takže by bylo dobré, abyste měli práci, nebo aspoň jeden z Vás, aby to utáhnul. Problém byl spíš v rodičích, kdy tchýně se málem zhroutila (přítel, teď manžel, je jedináček a žili bez otce), takže to hodně špatně nesla. Sice to věděla dopředu, ale stejně to bylo peklo. Málem jsem přítele opustila. No můj táta se mnou nemluvil, ale za chvíli se uklidnil a tak nějak to vstřebal. Takže asi tak ve zkratce to bylo u mě
