Osamocenost, frustrace

Ahoj, je mi 13. Je mi jasný, že si budete myslet, že jsem jako ostatní pubertální třináctky co si absolutně neodůvodněně stěžujou na svůj život. Chtěla bych vás ale vyvést z omylu. Já taková (většinou) nejsem. Co si budeme, mentálně jsem mnohem starší než mí vrstevníci. Neumím se hned přirozeně seznamovat jako ostatní a většinou to s mými vrstevníky je k nevydržení, protože nesdílím názor že je ok jít s klukem ven a ve 13 mu vykouřit a za tejden si kupovat těhotenský testy.. Jsem poměrně ambiciozní řekla bych.. nikdy nejdu s davem. Teď si asi řeknete, že jsem asi neoblíbená, nechtěná, zakomplexovaná tlustá holka která všem jenom závidí. Opět Vás bohužel budu muset vyvést z omylu. Ani jedno z toho není pravda. Asi si říkáte o čem tu vlastně píšu a nadáváte že tohle není můj deníček. Nebojte, já vím. Jestli jste tohle dočetli až sem tak držím palce abyste to dočetli až do konce. Tak můžeme jít k ,,problému"?
Jsem oblíbená, ale jak jsem říkala tak s vrstevníky si moc nerozumím.. Trvá mi docela dlouho než si někoho pustím k tělu a po tu dobu co ho podvědomě ,,testuju" ho většinou odpudím, protože mě nezná takovou jaká doopravdy jsem. Mám jednu kamarádku, která dává samozřejmě přednost klkům přede mnou když si chci jen tak pokecat jako normální člověk.. Ale když je nejhůř tak pro mě udělá cokoli na světě, za což jsem jí neskutečně vděčná. Pak mám pár kamarádek, ale moc často se s nima nevidím (bydlí daleko), a tak to nějak vypršelo.. Kluka jsem měla. A měla jsem taky vážný podezření (nemám nic proti lgbt můj brácha je gay) že je bisexuál, byl prostě divnej.. Jako sorry, ale kdo si nosí na rande do restaurace anální kolíky a mluví o tom jak to zkoušeli z klukama a prej to nebylo tak špatný. Taky si chtěl pouštět gayský porno. Nic jsem s ním neměla. Nikdy jsem s nikým nic neměla a jsem na to hrdá. No nic, už je to dýl a ne, nejsem v háji po rozchodu.. nebyla jsem zamilovaná. Nevím proč, ale když mě nějaký kluk chce, tak já na něj absolutně nejevím zájem. Já musím snít o někom koho nikdy nebudu mít, že? Ale to dělaj všechny holky v mým věku. Určitě mi teď všichni budete psát ať jdu někam ven a prostě se s někým seznámím. Řeknu vám to takhle, jsem introvert k mým vrstevníkům který jsem si nepustila k tělu, nevím proč a jsem extrovert k lidem které znám a opět pouze k vrstevníkům které jsem si pustila k tělu. Takže prostě nepůjdu jen tak za klukem a neřeknu čau, ty se mi líbíš pojď ven. Prostě to nejde. Když jsme někde s kámoškama a ony ty kluky znaj a já ne, tak se před nima samozřejmě nakrucujou s výstřihem a já tam sedím jako šedá myška. Prostě jsem hlavně teď přes léto hodně osamocená a přemýšlím o tom, že se mnou nikdo nechce mít nic vážnýho (tím myslím i kamarádky na které se můžu spolehnout) . Nějak jsem si sem vylila srdíčko a pochybuju že to někdo dočetl až sem. A kdyby jo, tak jste asi stejně z toho nepochopili co mám na mysli.. Ani nevím jestli to bude dávat smysl, jestli ne, omlouvám se.. Omlouvám se že jsem vám zdržela Váš čas, ale nevím proč, tohle mi prostě strašně pomohlo. Děkuju.