Otázky ohledně vyšetření u psychologa.
Ahoj,
jsem dívka, je mi 13 let (v srpnu mi bude 14). Poslední dobou (asi tři čtvrtě roku) jsem se zhoršila. Mám stálý pocit viny, třeba když se s kamarádkou rozejde kluk, nebo je naštvaná kvůli nějaké učitelce, tak se jí vždycky omlouvám, protože mám pocit že za to můžu já. Jsem buď smutná, naštvaná, nebo oboje... Minimálně jednou za měsíc silně uvažuji o sebevraždě.
Když přijdu domů ze školy, obvykle si odložím a jdu si sednout do zádu do zahrady na houpačku a sedím 1-3 hodiny, podle toho jak je venku, a představuji si svůj život ale.. To nejde vysvětlit... Prostě ten život je jiný, bydlím jinde, jsem hezčí... Mám imaginární kamarády a sourozence kteří mě mají rádi...
Jsem si skoro jistá že potřebuji psychologa, ale nesmím to říct matce. Prostě nechci aby to věděla. Můžu si sama zavolat k psychologovi a jít tam sama, když je mi 13 let? Potřebuji doporučení dětské lékařky? Platí se za psychologa? Šla bych k dětskému nebo k normálnímu?
Jak takovéhle vyšetření probíhá??
Také by mě zajímalo, jak by vypadalo vyšetření u psychologa, kdybych tam přišla s tím, že vidím duchy a komunikuji s nimi??
Moc děkuji za váš čas, Emmy 
)
Související články v encyklopedii
-
Pilulky, náplasti, tělíska, pesary, injekce, ...
Druhy antikoncepce
Způsobů, jak se chránit před početím, není málo. Neplánujete-li rodinu, zjistěte, která antikoncepce je pro vás ta nejvhodnější, a začněte se chránit.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
8.5.2013 9:32Taky přemýšlím nad sebevraždou minimálně 1x do měsíce. Taky jsem oproti ostatním trochu mimo (nebo si tak aspoň připadám) jestli chceš můžeš mi napsat do zpráv můžeme si vzájemně pomoct
-
8.5.2013 21:33Tímto se trápím intenzivně už asi tak 2 roky, ale když nad tím přemýšlím, vzpomenu si i na své imaginární kamarády tak v 8 letech. Pořád si vymýšlím nějaké příběhy, pokaždé jsem v nich jiná role - jednou zahradnice, potom např. zpěvačka, holka ze statku, baletka, služka u bohatých lidí atd. a když něco dělám, prostě vymýšlím příběh. Už jsem přišla na to, že jsem jiná než ostatní, ale za ty 2 roky jsem se s tím naučila nějak žít. Také jsem ráda sama, ve škole celkem trpím, protože na jedno stranu bych chtěla zapadnout do kolektivu, ale na stranu druhou chci být sama. Nemám kamarády (jen ty imaginární) samotu mám ráda. Občas už ale také nevím, co dělat, přemýšlím o sebevraždě, ale jen pocit, že bych tím ublížila ostatním mi to nedovolí udělat...Také mívám pocit, že nejspíš potřebuji pomoc psychologa, ale asi bych neměla dost odvahy se mu svěřit, ale jestli ty bys to dokázala, tak běž, ale já bych se asi i bála, že o ten ,,svůj svět" třeba přijdu...jo, asi jsem fakt vadná
