Panický strach
Ahoj holky,
je to po delší době, co se odvažuji o tom napsat a tak napůl nevím, jestli chci nebo nechci číst odpovědi. Ale zároveň vám předem děkuju za každý názor.
Mám stavy naprosto panických strachů. Stahuje se mi žaludek, klepou se mi ruce, je mi špatně na zvracení nebo musím hned na velkou, i průjmy už mi to vyvolává. Ty strachy jsou ze smrti. Mojí smrti.
Dřív jsem to mívala, když jsem byla dítě, pak kolem osmnácti, na pár dní, teď je mi 24 a vrací se mi to v měsíčních intervalech, jako šílený strach z toho, že jednou umřu, nebudu. Ten strach je z nicoty, ze samoty, z neexistence.
Vím, že bych neměla myslet na něco, co bude za tak dlouho a že strach nemá žádný smysl. Bavila jsem se s psycholožkou, prakticky mi poradila jen to, že se musím zabavit. Jenže já už nedokážu dělat nic jiného, pořád na to myslím, i když hraju hru, když jdu běhat, pořád, vtírá se mi to do mysli jako taková obava, která nemizí a i když na to nemyslím "tolik" (nešílím strachy), pořád ji tam cítím. Předtím to byl hlavně víkend a pak v práci už to přecházelo (jsem učitelka, takže hodně práce, hodně zábavy s dětma atd.), ale teď to trvá, od pátku až do dnes a nedokážu se toho zbavit.
Objednala jsem se na psychiatrii, protože už mi to nepřipadá normální. Ale mám strach, že se to nevyřeší. Ani nevím, jaké mám vlastně možnosti, jdu tam až 22., což je za dlouho a nejsem si jistá, jak to do té doby můžu zvládnout. A hlavně nechápu příčinu. Nevím, jestli by to náhodou nemohlo být třeba i nějakým nádorem na mozku, nebo prostě nějakou skutečnou nemocí.
Spát můžu, to je jediná chvíle, kdy si odpočinu. Piju teď meduňkový čaj, protože pomáhá, ale jinak fakt nevím, co s tím dělat. Chtěla bych věřit v Boha, ale nemůžu, prostě mi to nejde. Pořád si říkám: a co když ne. Co když mě fakt čeká ta nicota...
Omlouvám se, jestli pokládám moc depresivní dotaz. Jen bych chtěla vědět, jestli má někdo třeba podobnou zkušenost, nebo jestli nevíte, jak je možné takové situace řešit. Chtěla bych mít děti - říká se, že pak člověk miluje víc děti než sebe. Je to tak? Změnil se dětmi váš pohled na svět v tomto směru?
Prosím, pomozte mi. Jsem fakt už v té zoufalé situaci, kdy beru cokoliv a prosím o pomoc.
Děkuju. Markéta
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
8.6.2011 10:08
Ahoj, naprosto chápu jak se cítíš, protože tímto jsem si prošla také. Ono se to ostatním jednodušše říká, buď pozitivní, užívej si života atd...ale pokud tohle člověk nezažije, nikdy to nepochopí. Takže zkus to vydržet ještě chvíli než dojdeš k psychiatrovi, ten ti předepíše antidepresiva, která by ti měla určitě pomoci, to je totiž opravdu něco co pomáhá a vyléčí tě. Do té doby, kdykoliv to na tebe dojde, snaž se nebýt sama, podívat se na nějakou komedii, pomazlit s domácím mazlíčkem, prostě se zkus přes ty odporné nutkavé myšlenky dostat. Nehledej v tvých problémech něco nenormálního, já osobně znám více lidí, kteří touto panickou chorobou čas od času trpí, včetně mě. Člověk se může bát v podstatě každé věci, která jiného ani nenapadne. Neboj se, dostaneš se z toho. Já si vzpomínám jak jsem se v noci probouzela spocená, psychicky zničená, s průjmem jsem musela odejít hned na záchod, tak jsem se bála různých nemocí, až se mi o tom i zdálo. Držím ti moc pěstičky.
-
7.6.2011 21:02
Smrti se neboj, musíš se s ní smířit to je život .vše začíná a vše ale musí i skončit.veř mi je mi 13 a dřív jsem se taky bála smrti, ale přečti si nějaké příběhy lidí nebo se koukni na tuhle stránku http://www.umiram.cz/ já se pak přestala bát. Ale nechci tě ještě víc vytrašit jo? a tady je velmi zajímavý příběh, tento muž málem zemřel a popisuje tam to a že to spíš bylo pocit štěstí né strachu.
http://www.klinickasmrt.cz/osobni-prozitek -
7.6.2011 21:03
Ahoj, nevím, na kolik pomůžu, ale neskutečný strach ze smrti mám taky. Nejen ze své, i ze smrti svých blízkých. Ovšem není to takové, jako u Tebe. Strach sice mám, nebo neomezuje mě to v ničem. A s těma dětma máš jistě pravdu. Jsem těhu, brzy bude mimi na světě, takže bude střed mého zájmu. Samozřejmě nejen ono, i můj manžel. Zkrátka budu žít pro rodinu, takže jistě na tmavé myšlenky nebudu mít ani pomyšlení ...
-
7.6.2011 21:17Ahoj, budu se za tebe modlit a poprosim exorcistu, aby se pomodlil. bude to mit vetsi ucinek. a jinak to ze ti nejde verit v boha je klasicky satanuv postup. on se ted moc moc snazi nikoho k bohu nepustit...... jestli chces, dam ti kontakt na toho exorcistu, je to muj znamy a je super, mne taky moc pomohl, hlavne ted, kdyz satan napadl moji dcerku. ja jsem byla k vire v boha vychovana, ale potom jsem se odklonila a taky jsem se bala a vubec jsem se uplne zmenila a rozhodila si psychiku a tak. ale ted se po nekolika letech vracim zpet a jsem o mnoho klidnejsi, nebojim se a opravdu kdyz citim, ze je buh nablizku, tak je vse dobre
i kdyz popravde satan se o me pere a nechce me pustit zpatky k bohu a je to hodne neprijemne, citit zlo tak blizko :/ -
7.6.2011 21:58Já teda nevím, musí to být asi hodně moc nepříjemný a opravdu je z toho co píšeš znát, že tě to moc trápí. Ale zkus se na to dívat z druhé strany, někdo umřít musí aby se zase někdo jiný narodil a nicota nebo samota? slyšela jsi někdy, že by zemřelí byli sami nebo v nicotě
to určitě ne... jak zvířátka odchází za duhu, což je krásnej ráj tak lidi odcházejí do nebe, nejsem věřící, ale tomuhle věřit chci a věřim....Užívej si života, každičkou chviličku, každou maličkost a třeba ti bude líp.
Ale určitě nezkazíš nic, když si zajdeš k doktorovi, jestli máš pocit, že můžeš být nemocná a pak uvidíš, že je vše v pořádku a strach neni na místě. Držim moc palečky a snad si budeš život se všim co k němu patří užívat -
8.6.2011 9:04Ahoj anonymko. Přibližně vím co prožíváš. znám ten pocit. Poprvé se mi to stalo jako dítěti, když zemřela babička. Nedokázala jsem pochopit že už tu prostě není a pak se začla bát toho že i já jednou zkrátka nebudu. Nějak jsem se tehdy jako dítě přesvědčila že existuje nebe a že se člověk znovu narodí jako někdo jiný někde jinde a to mě uklidnilo. Pak se to vrátilo v pubertě. Začla jsem hodně číst knížky o duši a o budhismu, následně i cvičit jógu a meditovat. To mě dost zklidnilo.
Když se mi narodila malá, tak se to opravdu změnilo a i kdybych pomyslela na smrt (svojí), vůbec jsem se nebála. Byla jsem šťastná a spokojená s náplní svýho života.
