Pesimismus a deprese, jak z nich ven?
Ahoj, prosím vás o radu. Nejdříve jsem myslela, že tu situaci zvládnu sama, ale už nevím, co mám dělat. Dlouhodobě mám problémy s psychikou - jsem pesimistická, nic moc mě nebaví, trápím se. Budu se snažit to popsat co nejstručněji:
Už od dětství jsem tak trošku jiná, spíš uzavřená do sebe. Ne že bych neměla kamarády, to mám a jsou fajn, ale mám spíš problém si najít partnera. V podstatě jsem neměla žádný dlouhodobý vztah za celý život (je mi 31, muže nelovím, ale ani nestojím stranou - jsem komunikativní a taky čas od času flirtuji. Jenže neumím po chlapovi prostě vyjet.) Od puberty si u mě depky střídaly dveře, často jsem plakala, ale pak vždy přišlo období, kdy to bylo o něco lepší a to mi dodávalo naději (lepší a horší časy má asi každý, ale to hlavní teprve přijde).
Poslední čtyři roky se ale trápím víc, než dřív. Hrozně toužím po rodině - chtěla bych mít přítele/manžela, moc chci děti, ale ani jedno ne a ne přijít. Snažím se myslet pozitivně, ale moc mi to nejde. Chodím i mezi lidi, občas si zajdu zasportovat, mám dva pejsky, takže i s nimi chodím často ven, s kamarády na pivo atd. Ráda dělám ostatním radost, pomáhám, vtipkuji, ale zatím vším je se skrývá nekonečný smutek, bez vlastní rodiny mi život přijde strašně prázdný, o ničem. Často brečím, až vzlykám, mám svíravé pocity u srdce, až mě to samotnou děsí. Ráno se pak probudím s troškou naděje a říkám si, že třeba dnes.... snažím se fungovat, nedat na sobě nic znát... a ono pořád nic nepřichází.
Nikdy jsem o sobě neměla valné mínění, nejsem úplně miss world, ale určitě nejsem žádná ošklivka (i když vím, že jenom o vzhledu to samozřejmě není). Už hodně lidí mi řeklo, že jsem pěkná super holka a divili se, že nikoho nemám. Začínám si myslet, že snad všichni cítí ten můj pesimismus, tu beznaděj, kterou se snažím tak skrývat, a prostě je to odradí a nakonec mě nikdo nechce.
Nevím, jestli jsem se vyjádřila úplně jasně, nechci, abyste si mysleli, že jsem nějaká troska, co se jen lituje. Já se opravdu snažím, ale už mi to přijde dlouho a ztrácím naději i sílu... Myslíte, že třeba pomůže psycholog? Netuším, jestli jsem schopná se z toho sama dostat. Děkuji za vaše rady...
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
5.9.2016 20:30
Kamarádi tě s někým nezkusili seznámit? Psychologa zkusit můžeš, ale ve výsledku ti pomůže jen tím, že se vypovídáš - chlapa ti nenajde. Podle toho, co píšeš, chodíš dost mezi lidi... Možná by stálo za to si nechat někoho "dohodit" - ono to nemusí klapnout hned napoprvé (a pravděpodobně taky nedopadne), ale aspoň se otrkáš a třeba to pak už vyjde
-
5.9.2016 20:32
Ahoj. Určitě nejsi trapka. Hodně mi to připomíná mě, i když dnes už rodinu mám (jsem starší). Procházela jsem si podobnými stavy už od puberty, střídavě se to zlepšovalo, občas jsem zašla do nějaké té poradny a zas mohla nějakou dobu fungovat. Nechala jsem to dojít poměrně daleko a jednoho dne sesypala. Nebyla jsem schopná vůbec vstát z postele, vyčistit si zuby apod. Daignóza byla jasná: "Deprese". Dr. mi okamžitě předepsala AD a já jen lituji, že jsem to začla pořádně řešit až teď, že jsem to nechala dojít tak daleko.
Co se týká seznámení, myslím, že velmi dobrá šance jsou různé zájmové skupiny - vodáci, horolezci, jazykové kursy, Junák, Ekologické spolky apod. - dle toho, jakým směrem jsi orientovaná. Navíc kontakt s fajn lidmi a věnování se koníčku je velmi dobrá prevence deprese. Oslovení na ulici ze strany muže je nepravděpodobné. Asi bych se nestyděla ani zkusit seznamku, znám dost párů, kterým to takhle vyšlo, jen je potřeba být opatrný. -
6.9.2016 8:12
Ahoj, (předem se omlouvám za román) taky na mě tyhle chmury pravidelně padají. Jsem stejně stará jako ty a jediný rozdíl mezi námi je v tom, že já přítele mám, už dost dlouho, za což jsem ráda a nemám potřebu na tom něco měnit. Nicméně těm splínům to nezabrání. Občas si říkám, že kdybych hned po maturitě nepoznala přítele, mohla jsem být úplně jinde. Převážně ale mívám pocit, že se nikam neposouvám, nic jsem nedokázala, ve svém věku nemám ještě ani vlastní domácnost, navíc už delší dobu nedokážu otěhotnět... prostě důvod si vždycky najdeš. U sebe bych to depresí ještě nenazvala, ale začínám si všímat, že to mívá souvislost s menstruačním cyklem - před MS jsem vždycky nervní až vzteklá a po MS se to přehoupne do takové letargie a pocitů bezmocnosti a zmaru (v kombinaci s nervozitou z té stagnace), až se to postupně dostává do normálu a pak zase nastupuje vztek. Neříkám, že to tak mám každý měsíc, ale je zajímavé se na ty pocity podívat trochu z odstupu. Když se se stejným nadhledem podíváš na svůj život, určitě to nebude taková tragédie, jak ty to vnímáš. Na světě je přece spousta lidí, která by za tyhle naše "problémy" byla ještě ráda. Taky mi občas pomáhá, když si řeknu, že je to jen o přístupu (i když někdy je hodně těžké se nějak vnitřně vyhecovat) - když se na to budeš koukat černě, uvidíš to černě a naopak.
Návštěva psychologa nemusí být od věci. Pomůže ti srovnat si to v hlavě. Co se týče seznámení, tam asi moc neporadím, protože u mě se vždycky musí jednat o "lásku" na první pohled. Prostě jakmile s někým přijdu do bližšího kontaktu, ihned poznám, jestli bych si ho dokázala (a chci) pustit k tělu, a takové bych spočítala na jedné ruce. Znám dost lidí, kteří to řešili víc rozumově a funguje jim to. Řekla bych, že pokud žiješ ve městě, vyrážíš do společnosti, navíc máš psy (to je skvělý seznamovací nástroj), a ještě děláš požární sport (tam je přece chlapů převaha), určitě to přijde. Píšeš, že komunikovat a flirtovat umíš, a to podle mě úplně stačí. Nejsem zastánkyní nějakého "vyjíždění" po chlapech. Pokud o tebe bude mít zájem, všimne si i tvého zájmu. -
6.9.2016 8:46
Bylo toho tady napsáno už dost, ale já bych ráda ještě přispěla svou troškou do mlýna – nezkoušela jsi nějakou internetovou seznamku? Já vím, na první pohled si asi řekneš, že je to blbost, není to pro tebe... Nebo alespoň já jsem si to kdysi myslela.
Byla jsem po těžkém rozchodu, avšak chodila do společnosti stejně jako ty, doma jsem neseděla... a ačkoliv jsem měla mužů kolem sebe dost, nikdy z toho nebylo nic vážného a mně to postupně začalo ubíjet. Až jednou mi doporučila kamarádka seznamku-badoo, že se alespoň seznámím s někým novým a můžu se tak dostat mezi nové lidi. No, co si budeme nalhávat, spousta těch mužů tam byla strašná... ale to už jsem často poznala po prvním oslovení (na pozdrav typu "ahoj, kočičko, jak se máme?" jsem nikdy neodpověděla, strašný). Pak mi tam jednou napsal jeden kluk... podle fotek mě až tolik nezaujal... avšak po nějaké době se z toho vyklubalo to nejlepší, co se mi v životě přihodilo.
Z čehož by vlastně mohlo vyplynout ještě něco – jakkoliv se ti zdá tvoje situace bezvýchodná, nikdy to nevzdávej. Pořád je to tvůj život, se kterým vždycky lze něco udělat. A aby přišlo to nejlepší, stojí za to udělat něco, co by nás předtím třeba ani nenapadlo.
