Po bývalém příteli se bojím navázat nový vztah?

Ahoj. Tohle bude dlouhý, ale snad si to někdo přečtete. Je to už pár let, co jsem měla jednoho přítele. Bylo mi asi 16, možná už 17, nejsem si jistá, kdy jsem začala chodit více méně se svým prvním klukem. Ano, na dnešní dobu jsem na tom celkem pozadu. Neuměla jsem si představit, že bych někomu natolik důvěřovala, abych s ním měla erotický vztah. Prostě to bylo něco proti mě. A když jsem toho kluka už měla, skoro nikdy se mi to nelíbilo. Všechno to vždycky bolelo nebo to bylo naprosto nepříjemné. Snad jen ze začátku vztahu se mi to líbilo, pak mi to přišlo divné, až mi bylo kolikrát zle. Párkrát mě napadlo, jestli třeba nejsem frigidní, ale s prominutím, to je fakt blbost. Na mnoha klucích můžu oči nechat a ode mě samotné mi uspokojování nikdy nechutné nepřišlo, takže to beru spíš tak, že byla chyba v tom vztahu... No, přesněji ke mně byl celkem hrubý. Myslel spíš na sebe, často mu bylo jedno, že mě něco bolí nebo se mi to nelíbí a když jsem to řekla, většinou se urazil a šel spát. Chápu, on si to pak asi neužil, musel se spokojit jen se společnými hrátkami, ale v tom případě to mělo radši skončit. Bohužel, tehdy jsem to tak neviděla. Cítila jsem se, jakože já dělám něco blbě a že se mnou hlavně něco je. A přestože ze začátku se mi ten kluk moc líbil, časem se začal projevovat a jeho vtipné hlášky, dárečky a podobně nahradil spíš vztek a vyčítání. Byl schopný se naštvat kvůli drobnosti do také míry, že házel s věcma, řval na celé kolo, byl agresivní a sprostý, všechno mi vyčítal a rozkazoval mi, co jak mám a nemám dělat. Nespočetně krát jsem se před ním v takovou chvíli rozbrečela a řekla mu, že z něj mám strach. Zajímalo ho to jen když to slyšel prvně. A takhle se ke mně choval většinu času, takže jsem k němu asi už ani nechovala žádné city, spíš jsem na něm byla závislá, protože kdysi dávno býval fajn a tak jsem ho nechala, aby mi dělal tohle. Potom vždycky, když jsem si lehla do postele a čekala, že mě můj "milovaný" kluk obejme, abych se mohla cítit v bezpečí, spíš mě nutil, aby mezi námi něco bylo, jinak začal opět s urážlivkou. Asi to musí znít hrozně i z jeho strany, ale on se prostě choval jako hovado a já jsem proto už s ním nechtěla ani nic mít, prostě jsem ho jen potřebovala mít na blízku a on než aby to skončil, nechal to tak. Jakože, asi toho moc na pocitu bezpečí nepřidá, když vás váš partner chytí pevně za zápěstí a řve po vás, přestože brečíte, že to bolí a máte strach. A jistě není normální, aby vám partner řekl, že kdybyste mu dala facku, že by vám to vrátil, když vy jste malá a celkově drobná, zatímco on dosahuje futer, má dobrých 85kg a chodí na kickbox...

Rozešli jsme se a už se od té doby neviděli. Teď je mi čerstvě dvacet. Odehrálo se toho v mém životě spoustu, jako noví kamarádi, dokončení střední, nějaké brigády, tábory s dětma nebo školy v přírodě, akce a kempování, prostě mi nic nechybělo. Tehdy jsem chodila zdeptaná a furt jsem brečela, pak jsem to ale zase byla já. Taková normální holka. Jenže řekněme si to narovinu, občas každému single človíčkovi chybí někdo, kdo ho má rád, když vidí jiné páry nebo třeba romantický film. A protože všechny moje kamarádky, až na jednu, jsou zadané a já se s jejich partnery přátelím, to "občas" je trochu častěji. Nejsem zase taková, že bych si řekla, "oh hrozně někoho potřebuju", to ne. Jenže od té doby, přesto, že sem tam se objevili hezcí kluci, se kterými jsem flirtovala nebo jsme si jen vyměnili pohledy někde v klubu, prostě jsem nikoho nechtěla. Nebo chtěla? Tohle se těžko vysvětluje. Často jsem zatoužila po někom, kdo by mi byl tolik blízký, ale pak jsem si radši řekla, že mi to za to trápení nestojí. Tak nějak jsem věřila, že samotné mi bude líp. Pak jsem se ale po dlouhé době viděla s kamarádem z dětství na chatě se společnými přáteli, a on byl tak milý a skvělý, že jsme spolu něco malého měli, ale nespali jsme spolu. Bohužel, byl přesně ten typ člověka, co se nerad váže, jen si užívá a lže. Takže po 14dnech, co jsme se rozloučili mě to chvíli trápilo, ale pak bylo zase všechno lepší a já si řekla, že tak co? Trochu jsem si to užila, už vím, že není dobré, když se zamilovávám... No a co se nestalo? Zamilovala jsem se. Jenže ten kluk mě z nějakého důvodu nechce, nevím proč. Jestli se mu prostě nelíbím nebo tak něco, kdo ví? Jenže když se nad tím tak zamyslím, i kdybych s ním byla, neopakovalo by se to? Za tu dobu tady byli kluci, kteří mě zvali na rande nebo se mnou flirtovali, ale já jsem vždycky u toho skončila. Ani nevím proč, jako bych se bála pokračovat. Asi se bojím někomu natolik otevřít, že na to radši kašlu a pak z toho je, že ve 20 jsem měla jednoho opravdového přítele, zatímco moji přátele stíhají měnit partnera několikrát za rok a pak se ptají, proč jsem furt sama. A ono to není tak, že bych na to třeba neměla chuť nebo že bych se s někým bála mluvit upřímně. Občas se na člověka natolik upnu, že jsem schopná mluvit o všem, jenže vždycky když jde o vztah, prostě vždycky couvnu. A nevím prostě proč, asi se fakt bojím... Ani nevím, jak celkově napsat téma téhle otázky, ale jestli mi někdo rozumíte, budu ráda, když se k tomu vyjádříte a třeba mi napíšete, co mám dělat. Děkuju.