Potřeba stálé pozornosti
Ahoj, už nějakou dobu si všímám, že nevydržím bez stálé pozornosti někoho. Třeba mi přijde strašně nudné a depresivní, když rodiče odjedou na víkend na chatu a já musím být úplně sama doma. Není to ani o tom, že bych se nedokázala zabavit, ale mě prostě chybí ti lidi. To samé s přáteli. Kolikrát slýchám od ostatních, že svoje přátele skoro vůbec nevídají, ale mě přijde týden bez toho, abych něco s někým podnikla jako strašná nuda a promarněný čas. A nejde ani o samostatnost, protože to takový problém není. Dokážu se v klidu starat o sebe i druhé. Párkrát jsem i byla na táborech jako vedoucí. Třeba já sedím doma, je víkend a koukám na nějaký fajn seriál. Mám, co dělat, ve vedlejším pokoji jsou rodiče, tak ani nejsem doma sama. Na mobilu jeden kamarád, ale já se nudím. Pak mi začnou hlavou hrát myšlenky jako že moji kamarádi beztak pořádají nějakou filmovou noc nebo jsou na párty a já sedím sama doma a ani se mi nikdo neozve, což kolikrát není ani pravda. To je druhá věc. Kolikrát se mi to jen zdá. Občas si přijdu vyčleněná z kolektivu svých přátel, třeba kamarádka jela se svými spolužačkami do Vídně nakoupit dárky na Vánoce, ale mě se ani nezeptala, jestli se třeba nechci přidat a to se známe hodně dlouho, to jsou ty skutečné situace, ale pak jsou tu ty, kdy mám introvertního kamaráda, který má rád svůj klid a já mu jsem schopná napsat, proč se se mnou nebaví, jestli mu něco je a tak. Nevím, jestli někdo tuhle situaci chápete, ale tak snad si ji dokáže představit z toho popisu... Člověk by bohužel řekl, že si potřebuju připadat důležitá v tom ošklivém smyslu, jakože se všechno musí točit kolem mě, ale ono je to trochu jinak. Na základní škole mě totiž moc lidí rádo nemělo, protože jsem byla trochu hrubá a urážlivá, což dnes už úplně chápu, ale prostě jsem měla pár přátel tam a kolikrát na mě ostatní děti nebyly vůbec hodné, protože jsem nebyla moc hezká, byla jsem tlustá a k tomu nosím brýle. Na střední do druháku jsem měla hodně kamarádek a bylo to super, k tomu jsem měla super kluka a pak se to zase pokazilo. Holky se se mnou přestaly bavit, protože se jim nelíbilo mé chování k jiným lidem, přitom já jsem celkem nekonfliktní typ, takový hodný radši. S klukem jsme se rozešli a ve třídě se se mnou nikdo nebavil. Moje smůla, studovala jsem v jiném městě, takže jsem s nimi netrávila tolik času po škole nebo jsem je nepotkávala na akcích a tak jsem měla asi jednu kamarádku? Teď nějaké přátele mám, ale občas je to složité, protože většina z nich nebydlí ani ve stejném kraji jako já. No a jak najednou vidím, že mi někdo z mých přátel nevěnuje pozornost, šílím z toho, protože já prostě nechci být sama. Potřebuju lidi stále kolem sebe, aby se se mnou bavili. Asi to bude proto, že jsem nikdy neměla moc přátel a já prostě chci, aby mě měli lidi rádi, tak se tak snažím chovat a hodně přátel říká jak jsem super, ale pak když začnu takhle vyvádět, samozřejmě, že je to bude štvát. Ani to hodně z nich už neříkám, abych předešla nějakým hádkám, ale u některých důležitějších se tomu vyhýbá blbě a jak mě neznají úplně, jako třeba kamarád, kterého mám sedm let, tak ani nechápou proč to dělám... Jestli je to z toho vůbec pochopitelné, můžete mi k tomu něco říct? Třeba jak to trochu krotit? Já vím, že ti lidi nemají třeba čas, ale ne vždycky to tak je a já to nedělám schválně, že bych se s nimi chtěla hádat, spíš mi chybějí.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
18.11.2018 0:29
Potřeba někam patřit a mít kolem sebe okruh lidí, kteří člověka uznávají a mají rádi patří k základním potřebám. Na tom není nic divného. Problém nastává, když se touha po oblíbenosti a po uznání stane závislostí.
Myslím, že je důležité, uvědomit si, že to, jestli s tebou lidé chtějí, nebo nechtějí trávit čas je záležitost jejich volby. Ono není ani moc důležité, zda opravdu nemohou nebo jen nechtějí - důležité je, že je to jejich rozhodnutí, které s Tebou jako s osobou nemusí mít nic společného, ale které je potřeba respektovat. Každý z nás si vybírá, kterými lidmi se bude obklopovat a zároveň je vybírán. Když o tom tak přemýšlím, tak mnohem víc lidí mi životem prošlo krátkodobě - těch, kteří v něm zůstávají mnoho let je pomálu - spočítala bych je na prstech jedné ruky. O zbytku platí, že jsem buď kontakt z různých důvodů přerušila já, nebo ho - z vlastních důvodů, přerušili oni. Ano, občas mě to mrzelo, v několika případech docela dost , ale - to je život. Tam, kde to stojí za to, je takový vztah vždycky oboustranný - ať už přátelský nebo partnerský.
Závislost člověka na druhých lidech ale může odradit i kvalitní přátelé, proto bych poradila vytvořit si skutečně širší síť známých, přátel a zájmů (i takových, které budeš dělat sama), tak , aby Tě odmítnutí jednoho nesrazilo na kolena. Já se třeba jednu dobu hodně zapojovala do činnosti turistického-dětského sdružení - každý druhý víkend jsme pořádali akce pro děti, jezdili na výlety apod., a tím mi odpadla i starost o to, že není nikdo, s kým bych zrovna trávila čas. Podobných sdružení je spoustu. Zároveň bych poradila ubrat z přetvářky a nesnažit se být za každou cenu za hodnou - většina lidí stejně vycítí, že nejsi autentická, že se přetvařuješ - navíc to potom vede k nahromadění vzteku a k výbuchům. Tím nemyslím, že bys měla být nepříjemná, ale pokud chceš zvládat vztahy, je potřeba naučit se "být konfliktní" - nesouhlasit s lidmi, nebát se říct svůj odlišný názor, stát si v určitých situacích za svým - ovšem bez toho, abys byla agresivní a útočná. Možná tím budeš méně oblíbená, ale u těch důležitých lidí tím stoupneš v ceně a budou si tě víc vážit (i Ty si budeš víc vážit sama sebe) - autenticita je to, co táhne skutečné potenciální přátele.
Možná bych si také cíleně vyčlenila aůespoň jedno odpoledne v týdnu, kdy budeš jen sama s sebou a to odpoledne si naplánuješ tak, aby sis ho co nejvíc užila. Možná časem zjistíš, že ani ta samota není úplně špatná a může přinášet radost. -
18.11.2018 8:51Ahoj. Jako první bych vyhodila z okna všechny "omluvy a důvody", které vidíš v základce, střední apod., nejsou tak důležité, jak je děláš, zbytečně se jimi zabýváš a utápíš. Měnit chování do nepřirozena nebo se hádat o tom, jaká jsi a co bys chtěla, je taky nesmysl. Vždycky jde o dvě strany, konkrétní vztah s kamarádkou/kamarádem/přítelem a svojí "samopsychoanalýzou" nenahlídneš dál než za pocit, že být sama je špatné, žes to "měla za trest" za své chování. Přitom čím budeš starší, tím víc tvých kamarádů začne s vážnými vztahy, zakládat rodiny, chodit do práce... ten čas s nimi pro tebe bude čím dál vzácnější. Ne proto, že bys byla nějaká, chovala se nějak, ale protože to tak prostě je. Nauč se být sama se sebou, zafixuj si, že být sama není špatně, pokud ti to vadí pasivně u tv, dělej něco aktivního sama, občas můžeš někomu nabídnout jít s tebou, ale neupínat se na to. Prostě máš plán (třeba jít plavat, tancovat, cvičit, do zoo...), jestli jde někdo s tebou ok, jestli ne taky ok. Vždycky můžeš někoho s kým se bavit potkat. Nebo něco uspořádat a neupínat se na to, kdo přijde
