Problém s tátou a bratrem

Dobrý den, je to už docela dlouhou dobu, co jsem zde měla diskuzi https://www.womenzone.cz/poradna/otazky/Dalsi-pokus-o-sebevrazdu-213077, kde jsem popisovala, sebevražedné záchvaty mého táty. Další pokus se už od té doby neuskutečnil, i když se nedá říct, že by u nás byl úplný klid.
Já jsem si ke škole našla brigádu a doma už prakticky moc nebývám. Což mi v podstatě vyhovuje, zjistila jsem, že když celé dny trávím v práci s jinými lidmi a domů se už chodím prakticky jenom vyspat a netrávím tam tolik času zavřená v té dusivé atmosféře, ze které jsem se snažila tolik utéct, cítím se o moc lépe.
Jenomže teď je karanténa, školy jsou zavřené, celou firmu, kde jsem pracovala také zavřeli, takže trávím celé dny zavřená doma s rodiči (už také nechodí do práce) a sourozenci. A některé dny to je vážně k zbláznění. Já jsem se už naučila tátovy kecy ignorovat, ale teď je hodně vyhrocená situace s mým bratrem. Můj bratr má hromadu školních úkolů a úplně to nezvládá, navíc s ním lomcuje puberta, nic ho nebaví a do ničeho se mu nechce. Jenže táta to řeší tak, že na něj celé dny jenom řve, ať něco dělá a tituluje ho sprostými slovy. Tím spíš bratr pak vzdoruje a nic dělat nechce a když už, tak s pláčem. Přitom on hloupý není, ale když byl mladší, tak při jakémkoliv problému ve škole na něj naši byli dost zlí a školu a učení mu znechucovali. Já to jako dítě měla podobné, když jsem jako úplně malá něco nevěděla nebo udělala špatně, okamžitě jsem dostala facku a řekli mi, že jsem blbá.
Už nevím, co dělat, někdy se svého bratra zastanu, protože ho chápu, ale vím, že bych to dělat neměla, protože minule, když jsem se zastala své sestry a s tátou jsem se pohádala, skončilo to sebevražedným pokusem. Proto jsem zaujala strategii řešit neřešit spory v hodině, nevyvolávat hádky, když už táta má kecy, tak si toho nevšímat. Zároveň je mi bratra hodně líto, vidím na něm, že má psychické problémy, jednou když byl mladší, řekl mi, že nejradši by udělal to, co táta nedokončil a zabil by se. Ale jak mu pomoct netuším. Když jsem kdysi byla u té psycholožky, řekla mi, že nejsem zodpovědná za své sourozence, ale jenom sama za sebe. Takže mám prostě do ničeho nezasahovat a doufat, že všechno dobře dopadne? Na druhou stranu, u mě a u sestry to takhle fungovalo,moje sestra, ač je to jinak vždy veselé sluníčko, v bratrově věku jsem ji několikrát přistihla, jak se řeže žiletkou. Nikomu jsem to neřekla a neřešila to. A přestalo to časem samo, myslím,že kdybych to tenkrát řekla rodičům, akorát by ji nafackovali. Ale můj bratr je mnohem labilnější než ona, dost se bojím toho, co bude. A zároveň mi přijde, že pokud to budu řešit, bude všechno jenom horší.
Omluvám se za dlouhý elaborát, ale potřebovala jsem se už dlouho vypsat.