Problémy se školou
Hezký večer.
Mam dost velký problém, který se se mnou táhne asi od osmé třídy na základní škole. Nyní jsem v prváku. Problém jsem si začala uvědomovat pořádně asi kolem pololetí v deváté třídě s tím, že to na základce dochodím a na střední začnu "s čistým štítem", jenže jsem se dostala na střední, kde je 5 lidi z mojí základky a moje problémy se akorát stupňují...
V té osmé třídě jsem začala být více nemocná. Více zmeškaných hodin, dohánění učiva. Někteří učitelé a spolužáci mi dost jasně dávali najevo, že je jim jasné, jak chodím za školu apod., ale tak to nikdy nebylo. Jenže jsem si začala nemoce "vyvolávat stresem", prostě mi často bylo ráno zle, dlouho jsme nevěděla proč, ani doktorka, později jsem si začala všímat, že je to např. Když máme učitele, ktery se mnou má problém, případně po nemoci, kdy jsem se bála návratu, co mi zase kdo řekne... Na střední jsem opravdu začala v pohodě, ale asi po měsíci jsem měla omluvenku za rodinné důvody, měli jsme nějakou akci. Po příchodu do školy jsem se dozvěděla, že mé spolužačky, se kterými jsem chodila i na základu o mne vypráví zajímavé věci typu že chodím za školu, že jsem to tak praktikovala i na základce, lhaly o tom že mě viděly venku apod. A tim se to opět celé pokazilo... Připadám si jako součást začarovaného kruhu a nevím jak z něj ven. Většinou tak jednou týdně mi je ráno tak zle, cítím se úplně nervově v háji, když pomyslím, že bych měla jít mezi ty lidi, protože vím, že zase budou něco říkat... Jsem schopná kvůli tomu i brečet... Nevypozorovala jsem, které dny to je, někdy je to po nemoci, někdy prostě jen tak z ničeho nic... Vzdy to ráno vím, že když nepůjdu, bude to jen horší, ale prostě nedokážu jít... Když to výjimečně dokážu, jdu do školy a celá se klepu, sotva jdu a cítím hrozný strach. K tomu mám pořád horší imunitu, takže tak 1x do měsíce jsem "fyzicky" nemocná. Rodiče i já jsme z toho pochopitelně psychicky unavení, dost se kvůli tomu hadame, nedokáží pochopit, že mám fakt problém a nezkouším, co mi projde... Myslíte, že by bylo na místě vyhledat psychologa? Psychiatra? Případně jak to řešit s třídní učitelkou říct ji vše, vymluvit se na něco? Achjo...
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
28.2.2020 6:06
Třídní učitelce bych o tom určitě řekla i proto, že i k ní se určitě dostávají ty pomluvy. Tak si udělá obrázek jak o tobě, tak o pomlouvacich.
Nejdříve bych zkusila psychologa (bez leku) a v případě, že to nebude ono, tak psychiatra, aby napsal léky. Potíž je najít dobrého psychologa, který pomůže. -
28.2.2020 6:09Psychika je sviňa, tvé obtíže jsou psychosomatické, takže jediným řešením je vyléčit 'hlavu'. Nemyslím to tak, že si blázen, ale okolnosti tě dostaly do toho zakletého kruhu. Podrazy od spolužaček bych regulérně brala jako šikanu a okamžitě ji řešila s ředitelem a výchovným poradcem školy. Případně zkusila psychologa, není to nic osudného, jde jen o to vypovídat se. Nenechávej to zajít ještě dál!
-
28.2.2020 8:13Souhlasím se všemi, důležité je to někomu říci. Když to neřekneš, vše se bude jen stupňovat. Ono je i důležité to dostat sama ze sebe. Říci to třídnímu učiteli i jen si o tom promluvit s rodiči, co tě trápí dá velkou úlevu. Prostě když je problém, je potřeba o něm mluvit a řešit ho, ať je to cokoliv. Ono se to i lépe rozleží v hlavě a kolikrát se i najde tak jednoduché řešení, že člověk až kouká. Věkem a zkušenostmi na to přijdeš sama. Nejhorší je držet vše v sobě. Klidně bych si promluvila i s těmi holkami, ať se nepletou do věcí, o kterých nemají ani páru. Ono když uvidí, že se jich nebojíš, tak to také může přestat. Lidi vždy útočí na slabší, kteří se neumí bránit. A vždy to řešit hned na začátku problému a nenechat to zajít tak daleko.
-
28.2.2020 1:35mám příbuznou a ta měla něco podobného ... občas v nestřeženém okamžiku prostě jí bylo strašně zle, křeče v žaludku, zvracení, no děs, po vyšetřeních u doktorů jí řekli, že má stresem vyvolanou poruchu zažívání, odeslali ji k psych něco (nikdy nevím jakej je mezi něma rozdíl) a předepsali ji léky .... pár měsíců brala léky na uvolnění proti tomu stresu a dnes je zdravá jako řípa .... popravdě asi bych si zašla ... a nikde bych se na nic nevymlouvala ... to neudělá dobrotu ...
-
28.2.2020 11:10
Ahoj.
Zažila jsem si něco podobného. A ted zpětně dost lituju, že jsem ten problém neřešila tenkrát s ucitelem, ale dal ze strachu a nervu chodila radši za školu nebo byla často doma a zameskavala hodiny. Zkus si o tom opravdu promluvit s třídním ucitelem, popřípadě pokud s ním nemáš dobrý vztah, zkus i jiného svého oblíbeného. Máte školního psychologa nebo nějakého poradce? Zkus to popřípadě i tam. A pokud by se dal nic nelepsilo, premyslela jsi kdyztak i o individuálním studiu? Že by ses raději učila doma a nevystavovala se stresu? Je to trošku náročnější, nepochytis toho tolik, jako z hodin od učitelů, ale pokud se budeš doma opravdu učit a věnovat se tomu, určitě to půjde a asi mnohem líp, nez se pak nechat vyhodit za neomluvene hodiny nebo být neklasifikovana, protože si nechodila na výuku. Každopádně ten problém musíš řešit, sám jen tak nezmizi. Přeju hodně štěstí. 
-
28.2.2020 13:25
Moje sestra má podobné problémy, ale mnohem více vystupňované. Ve škole víc není než je. Stěžuje si na bolesti břicha, hlavy, je jí celkově zle. Přes čtyři roky lítá po doktorech, ale nic jí nezjistili. Komplikuje se to tím, že je lehce mentálně postižená. Je u ní i těžké rozpoznat, jestli si vše jen nevymýšlí, v rodině už víme, že nejspíš ne, ale ve škole je to komplikovanější.
Tím, že je postižená dochází už několik let k psychiatričce. Nedávno si mamka vyžádala konzulataci u jiného psychiatra a ten diagnostikoval dětskou depresi. Sestra nějaké léky, které jsou i proti depresím brala, ale prostě jí nezabíraly. Léky vyměnily, ale i tak se problém opakuje (momentálně nechce chodit do školy, kvůli učitelce, která si podle sestry myslí, že simuluje, řekla to doma ale až po měsíci a půl). Mamka se tedy chystá do školy vyjasnit si s paní učitelkou, jak to je a po psychiatričce bude chtít opět změnu léků.
Takže za mě, určitě řešit s rodiči, s učiteli (se spolužáky ty sama asi moc neuděláš, ale mohla by třídní) a zvážit návštěvu psychiatra. Tak jak to popisuješ, tam bude nějaký blok, se kterým sama nehneš. Třeba to půjde terapií, ale ani lékům bych se nebránila a věřím, že není u každého tak těžké najít vhodné, jako u mé sestry.
