Rodičům se po 30 letech rozpadá manželství a řeší to se mnou...
Ahoj, mám takový zvláštní problém, moji rodiče jsou spolu 30 let, já žiju od nich relativně daleko, mám vlastní rodinu a s rodiči jsem nikdy neměla úplně vřelý nebo kamarádský vztah, přesto je to od jisté doby mnohem lepší. Jenže jejich manželství už pěkně dlouho pořádně skřípe. Máma si myslí, že je to poslední cca 2 roky, ale já vím, že táta není šťastný už dlouho. Kdo by taky byl... má doma ženu, která se od rána do večera mračí, peskuje ho za kdejakou kravinu, je neuvěřitelně urážlivá, všechno si bere osobně, má nutkavou potřebu všem mluvit do života a říkat co kdo dělá špatně. Vždycky to tak bylo, co si je pamatuju. Nikdy jsem s ní nevycházela, dokud jsem se neodstěhovala a mluvili jsme spolu jen opravdu výjimečně. Na druhou stranu ale vím, že má zlatý srdce a každýmu pomáhá jak jen může, vaří, peče, hlídá vnoučata. Tátu miluje, jenže její chování se prý rapidně zhoršuje a on už to prostě nemůže vydržet. A naprosto ho chápu, já jsem si vždycky v duchu říkala, jak ho vůbec napadlo si takovou osobu vzít. Upřímně divim se, že vydržel až doteď. On se k ní chová většiou fajn, na druhou stranu ona ho dokáže sjet jak malého spratka za každou hloupost. A to i před návštěvama. Kolikrát mi úplně zamrazilo - kdybych já takhle mluvila se svým mužem jen jedinkrát, tak by mě bez pardónu zabil. Nechápu, jak si může dovolit se svým můžem mluvit bez špetky respektu.
On toho o jejich vztahu moc neříká. Nikdy o ní neřekl křivý slovo, jenom několikrát mi tajně řekl že už toho má plné zuby, že už to prostě nezvládá. Poradila jsem mu, ať jí to přeci řekne, že se k němu nemůže tak chovat. Prý jí to řekl několikrát a je to úplně k ničemu, ona tak jedná i se svými podřízenými. Myslím si, že je to něco, co měl regulovat od samého začátku, teď je na to fakt pozdě... Však on kvůli ní i nesnáší Vánoce, protože je vždycky tak vystresovaná a nepříjemná aby bylo všechno "perfektní" - stoly se prohýbají pod náloží cukroví, chlebíčků, vánočky a všeho možnýho a nikdo se toho nesmí ani dotknout, aby talíře zůstaly krásně plné. Chápu, já jsem taky nesnášela vánoce, dokud jsem bydlela u rodičů. Začala jsem je mít ráda až se svou vlastní rodinou, kde taky dělám vše proto, aby bylo vše perfektní, ale naštěstí taky vim, že nejdůležitější je, aby všichni byli šťastní a spokojení a v pohodě.
Na druhou stranu ona mě neustále zahrnuje stížnostmi na tátu - že ji nechce brát s sebou na pivo či na sport, že sice táta uklízí hodně, ale není to tak perfektní jako od ní (osobně bych si nedovolila nic tak sprostýho vůbec říct, když už by mi chlap doma uklízel!!!) a že kolikrát stejně musí jít a něco předělat po svém. Stěžuje si, že je na ní nepříjemnej, že s ní už dlouho nechce spát (a diví se??), že mu koupila tohle a tamto ale on to dostatečně nevyužívá takže si to bere osobně a už mu nikdy nic nekoupí... prostě pořád jedna stížnost za druhou, ale stěžuje si na kraviny. Ironie v jejím hlasu je naprostá samozřejmost kdykoliv s ním mluví. Nikdy neřekne nic hezkýho, nikdy ho nepochválí, nepoděkuje. I když jí uvaří kávu, postěžuje si, že ji nepostavil na správné místo nebo že je moc plná. Táta dřív mlčel nebo si z toho dělal srandu (je to ten typ člověka, co navždycky bude jak malej kluk, přesto má ale dost zodpovědnosti). Teď už jí odsekává. Štěkají po sobě jak psy... A ani trochu se nestydí se takhle k sobě chovat i když mají návštěvu, to si snad mají nechat do soukromí.
Co mě na tom štve nejvíc - já vím a vždycky jsem věděla, že ten hlavní problém je máma. Ale přitom to je ona, co si pořád jen stěžuje na tátu, na všechno má miliardu výmluv a odpovědí. Přijde mi, že se mě snaží nenápadně dotlačit k tomu, abych tátovi domluvila. Já to ale dělat nebudu protože si myslím, že spíš někdo by měl domluvit jí. A bohužel si myslim, že to je úplně k ničemu, protože když jí řeknu, že s ním zachází jak s hadrem na podlahu, tak se urazí jako vždycky, vysype dalších tisíc výmluv proč se k němu tak chová, no a já nejsem zrovna diplomat který by to dokázal říct nějak jemně, že se k němu chová hrozně co si jen pamatuju. Štve mě vidět tátu zničenýho a nešťastnýho a vědět, že mu s tím asi fakt nedokážu pomoct, protože celoživotní povahu člověka jen těžko změníš. Máma je ten typ člověka, že kdyby za ní šel a řekl co mu vadí, tak ona odpoví "no fajn, takže já jsem ta nejhorší, tak se se mnou rozveď, já si poradim i bez tebe"......
Chtěla jsem se asi jen vypovídat, nečekám radu, těžko nějaká přijde. Slovo rozvod visí ve vzduchu už tak 25 let...
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
19.10.2019 16:46
Já bych jim sehnala kontakt na nějakého skvělého manželského poradce z nejbližšího většího města, položila na stůl vizitku s tím, že nechceš být jako jejich dítě mediátor jejich vztahu. Na to jsou odborníci. Pro klid v rodině bych se do ničeho nepouštěla a nechala to odborníkům. Ty nikdy nebudeš nestranná, vždycky do toho budeš citově zaangažovaná. Chce to někoho nestranného, třetí osobu.
-
19.10.2019 14:26
U nás doma to bylo dost podobné, naši spolu sice nakonec zůstali (40 let), ale v té době, kterou popisuješ, to bylo asi taky nejkritičtější. Já žila dlouhá léta v představě, že matka je viník a otec oběť, byla jsem posluchačem i soudcem, naši se se mnou radili a stěžovali si jeden na druhého - každý zvlášť (ano, matka mnohem víc, táta měl jen tu a tam nějakou poznámku). Až mnohem později jsem si uvědomila, že to tak úplně černobílé, jak jsem to viděla, nebylo - že chyba byla na obou stranách.
Dnes už si myslím, že dítě, byť dospělé, by mělo v tomto směru zůstat dítětem, nesoudcovat rodičům a nechat je (pokud tam tedy fakt není nějaký fatální průser typu domácí násilí) ať si to vyřeší mezi sebou. -
19.10.2019 14:15
Ahoj, bohužel takový typy lidí jsou nejhorší. Nedokážou si přiznat pravdu, i když jim to řekneš do očí. Být tebou podporuji otce v rozvodu, protože dokonce života to s takovým člověkem se opravdu nedá vydržet. Jde vidět, že tvůj otec tvou matku opravdu miloval, když s ní vydržel takovou dobu. Docela dobré by bylo, kdyby to, že je na tvého tátu zlá, řeklo více lidí, i návštěvy, třeba by jí to po nějaké době docvaklo. Ale asi by to byl běh na dlouhou trať a člověk se pak musí chtít změnit sám. Držím palce, ať se to brzy rozlouskne, tak jak to má být.