Rozchod...je to tak správně?

Před týdnem jsem se rozešla se svým přítelem. Byl to můj první vztah, 3,5 roku. Já 22, on 31.Hlavním problémem bylo společné bydlení. První dva roky jsem to neřešila, dělala jsem školu. On bydlí u svých rodičů, neměla jsem s tím problém. Scházeli jsme se v domě u jeho nepohyblivé babi. Cca před více než rokem byla možnost alespoň si zkusit bydlení v tom domě a případně ho třeba i odkoupit a bydlet tam. Z přítelovi strany bez reakce...dům se mu prý nelíbí, postaví se něco vlastního. Poté se pořídil pozemek. Od té doby vůbec nic. Pochopitelně jsem nechtěla dům do roka, ale necítila jsem z jeho strany ani snahu si něco k tomu zjistit, případně se definitivně pro nějaký dům rozhodnout a alespoň oslovit stavební firmu. Prostě čas dál letěl a my se dál jen scházeli. Já už rok pracovala, vše se usadilo a mě to začalo vadit. Poslední kapku tomu dalo to, že ten dům s babi nakonec koupila jeho teta s mužem, začali si to tam zařizovat a plánují se tam přestěhovat. Tím se rapidně omezila možnost trávit tam společný čas. Nakonec jsme spolu trávili třeba jen hodinu denně, vyvenčili jsme psa a každý šel k sobě domů. Troufám si říct, že vztah jinak relativně fungoval...ale poslední rok se to z mé strany jen zhoršovalo. Přítel o mé nespokojenosti věděl...věděl, jak mě trápí, že spolu nebydlíme. Pochopitelně zde byli ode mě návhry si zkusit pronajmout nějaký byt (samozřejmě s tím, že bych platila i já, mám velice slušnou výplatu na svůj věk). V létě dostal od rodičů opravdu výzmanou částku, přesto nebyl schopný se rozhoupat. Postupně mi začínalo vadit i víc věcí...třeba to, že stejně nemiluje lyže jako já, není schopný jít se mnou na kolo nebo běhat (i přesto, že tyto sporty provozuje, vždy šel sám). Komunikace byla taky tragická, nebyl schopný se mnou mluvit. Nakonec mi ani nevadilo, že se nějak extra nevídáme a ani jsem společný čas nějak moc nevyhledávala, nepsali jsme si moc. Dokonce si pořídil nové auto a já se o tom dozvěděla jako poslední až asi po 3 měsících. Navíc půjčuje kamarádům, kdo ví, co všechno ještě dělá a já o tom nevím. Rozchod mě pochopitelně bolel (bolí), ale první myšlenka na něj přišla už před rokem a začala se objevovat čím dál častěji až u mě zůstala pořád. Rozchodem se mi hrozně ulevilo...asi i proto, že jsem se od přítele citově odpoutala už minimálně před 2 měsící. Vše jsme si relativně vyříkali, v klidu. Hned po rozchodu jsem s tátou odjela na tři dny na dovolenou, kterou jsem si až překvapivě uvolněně užila.On říká, že se tím probral, mrzí ho to, chtěl by se vrátit...nijak se ale nevnucuje. Je to opravdu hodný kluk, nemůžu na něj říct nic špatného. Jen si nemyslím, že by v tuto chvíli společné bydlení něco zachránilo, nehledě na tu komunikaci, kde moje důvěra trochu pokulhává.I kdybych spolu do týdne začali bydlet, tak si prostě myslím, že by se časem objevila jiná situace, kde by se znovu objevila jeho laxnost. Naprosto s ledovým klidem jsem mu napsala, že se jako přítelkyně už vrátit nechci. Přesto ve mě je trocha pochybnosti, zda to není chyba...