Samota

Ahoj, možná to patří už k tomuhle věku (18), ale pořád se cítím osamělá. Studuju na střední v jiném městě, takže mám u nás ve městě jenom jednu kamarádku. Ve škole mám taky jenom jednu, protože si s lidmi ve třídě moc nerozumím, přesto, že s lidmi na základce jsem si rozuměla hodně. Jak jsem vyšla ze základky, lidi prostě nějak začali mizet a tak mi asi z pěti kamarádek zůstala jedna jediná, která si na mě umí najít čas. Během toho jsem chodila na různé sporty, kde jsem si vždycky našla přátelé, ale jakmile jsem z nich odešla, oni se přestali ozývat a ven už chodit nechtějí. Ve Street Dancu jsem měla dvě skvělé kamarádky a už strašně dlouho jsem neviděla ani jednu. V lukostřelbě jsem měla hromadu přátel, kteří se ztratili úplně a dva nejlepší kamarádi stejnak. Jeden se vrátil na Slovensko, kde se narodil a druhý mi napíše maximálně jednou za měsíc a už si skoro nemáme o čem povídat. Sourozence nemám a s našima je to takové, že mamka dlouho pracuje, i když by chtěla být doma a taťka nějak s postupem času ztratil zájem mě vůbec poslouchat až na jednou za čas, kdy řekne, ať jdu za ním, že nechce být sám. Ještě mám kluka, ale přesto, že byl často mi nejmilejší osoba, začal se ke mně chovat docela ošklivě a už v něm nevidím takovou oporu. Takže často trávím čas sama. Většinu času trávím u notebooku, kde pracuju na tom, aby mi něco šlo. Baví mě tvořit videa, psát příběhy nebo koukat na seriály. Taky trávím čas se svým psem a sem tam s kamarádkou nebo mým klukem. Ve škole jenom s tou jedinou kamarádkou. Pořád si kvůli tomu přijdu strašně opuštěná. Člověk by řekl, zvykneš si, ale mě to nejde. Ne, že bych nebyla někdy ráda sama, ale přijde mi té samoty až moc a nedokážu pochopit, proč všichni odcházejí, když se k nim nechovám vůbec zle. Často kvůli tomu večer brečím, protože si říkám, jak ráda bych jela na výlet nebo třeba zkusila takovou tu dráhu ze skákacího hradu, kterou mají v Anglii, ale s kým? A děsí mě, že až dostuduju, což bude příští rok, že už neuvidím ani tu kamarádku ve škole, tak mi nejspíš zůstane jenom ta jedna. A jelikož to není ani mezi mnou a mým klukem nejlepší, jestlli odejde i on, kdo mi zbyde? Vždycky všichni odejdou. Někteří se změnili v hrozné lidi, kteří se mi začali hnusit svým chováním, někteří prostě jen tak přestali komunikovat, ztratili zájem. Někteří zase přestali komunikovat, protože jsem se přestali potkávat třeba na kroužku nebo škole. Připadávám si jako blbé puzzle, které postupem času ztrácí dílky. Asi to moc prožívám, ale fakt se cítím příšerně a nevím, co dělat, aby tomu tak nebylo. Co mám dělat?