Strach z toho, s kým žijete?
Ahoj, chtěla bych se zeptat, jestli máte někdo strach z někoho, s kým žijete. Může to být sourozenec, rodiče nebo partner atd. Já osobně mám totiž docela strach z rodičů. Oba pijou, a když se tak stane, tak už mám šílený strach. Normálně přes den, jsou normálně milý, jako jiní rodiče, ale jinak děs. Máma je potom hysterická a agresivní. Dělá hrozné scény, je vztahovačná, nedělá ji problém mě uhodit a neustále mi něco vyčítá nebo dělá, že já něco vyčítám ji, přitom to tak vůbec není. Táta je zase hrozně urýpaný člověk, který je též vztahovačný. Chová se dost agresivně vůči ní a kdysi i vůči mě. A celkově, má dva metry, takže kdykoliv zvýší hlas, mám z něj příšerný strach.
Hodně kamarádek i kamarádů, je na tom stejně. Jedna kamarádka to tak má s nevlastním tátou, druhá zas s obouma rodičema a proto bydlí i na intru, protože se s nimi občas bojí být. Tak se chci zeptat, jestli jste na tom někdo stejně, nebo jaký na to máte názor. Nevím, jestli je zrovna dobré, aby jste měli strach z někoho, s kým musíte sdílet střechu pod hlavou. Jsem z nich vynervovaná a občas se jim bojím některé věci říct. Občas jim dělá problém snést i obyčejné věci, které se dají hned napravit, jako třeba, že jsem dostala za pět, přišla pozdě do školy nebo třeba nesklidila nádobí a to nemusí ani pít. Jo, jasné, koho by to nenaštvalo, že, ale nemyslím, že je dobré, že po mě začnou řvát, že jsem blbá a proč jsem to neudělala, proč jsem jako přišla pozdě a čemu zas nerozumím a podobně.. Co myslíte?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
19.9.2015 20:07
Tak pokud máš starch žít s rodiči tak to normální opravdu není. Bohužel lidé po alkoholu jsou jiní, ale to je neomlouvá. Není ani normální když chlap mlátí ženu nebo žena bije muže (ať už pod vlivem čehokoliv nebo normálně). To je prachsprosté týrání. Bohužel většina lidí si to nechá líbit než aby toho tyrana opustila. Neříkám že do výchovy dětí nepatří sem tam plácnout, ale to je vždy s dobrým úmyslem opět ne kvůli alkoholu. Jinak si myslím že pokud vyrůstáš v takové rodině nebylo by od věci obrátit se někam kde ti pomohou. Asi by bylo dobré zajít zavčasu k psychologovi který ti pomůže ať už jen s tím se někomu vypovídat nebo nezaujatým a odborným názorem na tvou situaci. Můžu se zeptat kolik ti je let?
-
19.9.2015 20:18
Já jsem dlouho měla strach ze svého bratra, pak se naštěstí odstěhoval za prací a doma byl pokoj. Šikanoval mě. To, co někdo zažívá ve škole, jsem zažívala já doma. Ze školy odejdeš, ale co když se bojíš přijít domů nebo se bojíš, až za ním cvaknou dveře a tobě to doma zase začne. Ponižování, psychický teror, občas i fyzické násilí. Nikdy jsem nevěděla, jakou má zrovna náladu. Když měl špatnou, bylo to zlé, když měl náladu dobrou, bylo to ještě horší. To si mě vždycky vychutnal. Když jsem se někomu svěřila, tak si řekli, že no jo, takový to sourozenecký pošťuchování - to znám, s bráchou jsme se taky rvali jako koně. Jenomže to bylo něco jiného. Byl to nerovný boj. Nakonec jsme spolu přestali komunikovat. Začali jsme až po smrti otce, bylo potřeba bavit se o dědictví apod. (bylo mi asi 20). Nikdy už jsme si k sobě ale nenašli cestu. Vídám ho jen kvůli svému synovci a švagrové. Jinak bych ho k životu vůbec nepotřebovala, jsem ráda, že ho třeba i dlouhou dobu nevidím.
-
20.9.2015 8:32
ahoj, měla jsem to taky tak. otec alkoholik, matku mlátil a hádky byly na denním pořádku, po rozvodu jsem si myslela, že máme klid, ale to začala pít matka a to dost, všechno si vylívala na mě, za všechno jsem mohla, zničila jsem jí život, atd, mlátila mě čím to jen šlo od klepáče na koberce až po hůlky od lyží. tak to bylo od mých deseti až do 18ti. chtěla jsem jít radši do domova, ale matka řekla, že by mi tam nedovolili studovat na gymplu (škola byla pro mě vysvobození a byla jsem tam v podstatě pořád, nejhorší pro mě byly prázdniny), no, vydržela jsem to do maturity a pak odjela na vysokou, ale nemohla jsem si studium dovolit, tak jsem začala pracovat, něco našetřila a odjela do zahraničí jako aupair. Po návratu jsem si chtěla urovnat s rodinou vztahy, ale otec brzy umřel (na chlast) a matka po mě neustále chce peníze za to, jak mě prvních 19 let živila. Občas jí teď zavolám, ale viděla jsem ji naposledy před dvěma lety. Teď mám svou rodinu a je to paráda (rodiče ani nebyli na svatbě), všechno si vynahrazuji na manželovi a mých třech úžasných dětech. Konečně dávám a taky dostávám tu lásku, co jsem vždycky chtěla. Držím palce, a přeju trpělivost, však ono to skončí a pak budeš volná!
-
20.9.2015 14:18
Já a nejen já, jsme psychicky trpěli 9 let, když byl švagr alkoholik. (Nyní se drží, ale ten strach je tam stále... Jen co bydlí jinde, je to pro mě o to lehčí.)
Švagr, když se opil tak byl agresivní, a když na někoho nemohl tak ubližoval sobě. Nejednou chytil mě pod krkem a chtěl mi prostě jen tak rozbít hubu, jen protože já jako nekuřák, jsem ho slušně poprosila, zda by ten kouř mohl foukat jinam, či když kouří ať si otevře okno. Byla jsem akorát po operaci, a sotva 4 hodiny doma z nemocnice.
A on mě normálně chytil pod krkem a začal škrtit, ani nevím, kdy k tomu přiletěla máma a pak ségra, věšeli venku prádlo, jestli to viděly přes okno, fakt netuším.
Ono to asi přijde divné, ale tenkrát ho prostě máma zrubala, a zavolali se cajti... co s ním taky jiného. To byl jeho první výstup a od té doby se tyhle výstupy opakovaly několikrát..
A pak to bylo jen horší a horší.
Ač já se třeba klidila z cesty, tím, že když tohle dělal, tak jsem se prostě sebrala bez toho abych se na něj podívala a šla do jiné místnosti, ale to ho víc nasralo, a tím začali ty jeho výstupy, vzal si v kuchyni nuž a pořezal se, nebo hlavou vymlátit okna v chodbě... nejhorší asi bylo to co udělal skoro před třema roky, vzal motorovku a chtěl si s ní uříznout palici, myslím, že tenhle výstup fakt byl otřesný... když přijela policie a sami nevěděli co mají dělat, tedy aspoň nám to tak připadalo jen tam stáli... a čuměli... nakonec si teda hlavu nefikl, ale rozřezal si motorovkou ruku. Když pominu, že se nejednomu udělalo šoufl, tak jsem jen řekla, že doufám, že ho to hodně bolí. A ségra mu řekla, že se rozvede.. což teda neudělala, ale od té doby je klid. Jestli je to jen tím, že jsme ho nechali již po třetí zavřít na léčení do blázince, a to jak tam byl potřetí asi bylo pořádný vyléčení, protože od té doby, zaplať bůh si nic nedal. Vím, že ses ptala na něco jiného, ale píšu ti ve zkratce jak to bylo u nás.
Ono, i když bydlí někde jinde, tak ten strach v člověku stále hlda, aby se zase někde nenapil a nezačal vyvádět a nešel dělat ten bordel sem. atd. Ale je menší, není to takové jako když bydlel tady, a když nepřišel domu z práce včas, že se člověk bál, že domů příjde na mol atd.
A aby to nevypadalo, že švagr je totální vypatlanec, tak musím říct, že když nepije, tak je to celkem fajn člověk. Jen ten alkohol je prostě svinstvo... a ten kdo si ho neumí odepřít ubližuje všem, aniž by si to uvědomil, když je momentálně pod vlivem.
A přestat pít je pro ně sakra těžké, dokud si neuvědomí, že ten problém fakt mají...