Strach ze života, nechut do života
Pěkný podvečer přeju. Je mi 18 a poslední dobou začínám přemýšlet hodně negativně a pesimisticky.
Studuji třetí ročník střední školy a ikdyž už od prváku vím, že v tomhle pokračovat nechci, tak chci dodělat aspon maturitu. Jenže problém číslo jedna - co dál? Nikdy jsem neměla žádnou vášen a nevěěla cochci dělat, na tuhle střední jsem šla jen proto, že tam šlo hodně mých známých. Nechci jít hned po střední pracovat, hlavně nevím kam. Raději bych studovala ale nevím co..
Dalším bodem je vztah. Mám od dva roky staršího přítele a už za sebou nějaký ten sex máme. Ale je pro mě odporný, nechutný a dělám to jen abych uspokojila přítele. Vnímám to jako že dělám něco, co ještě nesmím.
A pokud to shrnu a kouknu do budoucna.. sama sebe si nedokážu představit jako pracujícího člověka.. jako tu ženu o oltáře.. jako matku a jako ženu v domácnosti.
Cítím se pořád jako ta malá holka a snad se i bojím dospět. Nejraději ybch byla bez všech těch povinností do života a vlastně vůbec nechápu jak tenhle svět funguje. Každý den je pro mě ten den kterým se přibližuji k této budoucnosti a hodně mě to děsí.
Přemýšlela jsem o návštěvě psychologa, jenže se bojím a nevím ajk to chodí.. nejsem vůbec samostatná a.. prostě se na hodně věcí necítím.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
3.1.2016 18:43
Ahoj
z tvého příspěvku mám dojem, že se prostě bojíš dospět. Padá na tebe nějak ta "tíha" té tvojí čerstvé plnoletosti a pocit zodpovědnosti. To je asi i normální. No a k tvému dotazu. Vlastně ten největší problém vidím v tom, co se týká školy. Chápu, že se ti nechtělo zahazovat roky na střední škole, a tak ses rozhodla ji dostudovat. To je celkem pochopitelné. Taky máš ještě pořád čas popřemýšlet, co dál. Určitě bych na tvém místě zašla za nějakým výchovným poradcem, ten existuje i u vás ve škole. Každá škola někoho má. Tenhle člověk by ti měl poradit, jaké vysoké nebo vyšší odborné školy vlastně existují, ty sama by sis to pak mohla v klidu promyslet, na internetu pohledat, co to zhruba obnáší a něco si sama vybrat. Pomoci by mohli i rodiče.
Druhá věc - tvůj vztah. To, že ti přítel přijde odporný a štítíš se ho, rozhodně normální není. Pokud se ti ten člověk takhle protiví, nevidím jediný důvod, proč by ses měla dál trápit a zůstávat s ním. Mysli taky trochu na sebe.
No a poslední část tvé otázky... Mně je skoro 22 a rozhodně se necítím ani svatbu a už vůbec ne na děti. Když se mě někdo zeptá tak jako spinklenecky "Tak co, kdy bude svatba?" anebo "Tak co, kdy si pořídíte miminko?", tak se mi udělá normálně blbě. Nekecám. Jsou totiž věci, ke kterým člověk musí dojít a musí tak nějak vyzrát. A to chce čas. Navíc, tobě je teprve 18, to je máááálinko. Tak si užívej krásného věku a netrap se tím, že se necítíš na určité věci. Ono to přijde. Už tím, jak nad tím přemýšlíš, napovídáš, že jednou budeš úžasná manželka, máma i zaměstnankyně :P