Stres, osamocení a podobné problémy

Ahoj, co děláte, když jste ve stresu, když na vás třeba někdo řve, něco vám vyčítá, něco se vám neustále nedaří a prostě jste úplně vedle z toho všeho? Táta mě zase blbě chápal a pořád dokola mluvil o tom, jak doufá, že dodělám školu, že budu mít dobré známky (nemám je špatné) a že neumím nic uvařit (zase blbost). Mamka zase dělala, jak já to nazývám, peklo. Létala z místa na místo a všechno najednou byla moje chyba, všechno je špatně, no šak to možná někdo znáte. Oba do mě ryli až jsem se rozbrečela. Přitom nemají důvod. Chovají se tak, protože pijou. Najednou z toho vyjde, že jsem špatná já, špatný je můj kluk, špatné jsou mé známky, špatná je moje zábava, špatný je můj styl života, špatné je cokoliv co řeknu, špatné je jídlo, které dělám, prostě všechno týkající se mě, je špatně. A nepřeháním, když říkám, že jsem z toho už mimo. Když už se to děje a oni po mě řvou (většinou spíš mamka) tak souhlasím i když říkají tu největší blbost a držím se dál, protože mamce nedělalo nikdy problém mi lištit, zatahat za vlasy nebo mě sílou držet za zápěstí. Řekla bych, že v tu chvíli mívám strach jako nikdy. Brečím a pak už nechcu dělat nic. Nemám na nic náladu a připadám si hrozně. Pak většinou mamka odejde, s tím, že prý ji taťka poslal pryč (protože toho má sám dost) a ona nám pak několikrát volá, a ptá se, proč se nezajímáme, že šla pryč. Když někdo řekne, že má jít domů, ne nás to nezajímá. Přitom mamka je normálně hodná. Učí mě vařit, mluví se mnou, poslouchá mě a tak. Ale když začne pít, je z ní člověk, ze kterého mám strach. Taťka problémy naštěstí nedělá tak často jako ona, i když taky není nejsvatější a bývá nejen arogantní, ale i urýpaný...

Mimo to, mám toho příšerně moc ve škole. Jsem ve třetím ročníku střední školy a moc se nezvládám učit na všech 18 předmětů, když si každý učitel myslí, že jeho předmět je nejvíc důležitý a tak nás zahrne, co nejvíc úkolama. Ještě u nás byla taková věc, že každý rok jedna třída zařizuje majáles. Sehnali jsme si firmu, která nám proplatí celkovou tvorbu téhle akce. Třída před náma toho nebyla schopná a tak to platili ze svého. Teď nám to dává sežrat nejen ta třída, ale i pár učitelů, kteří jsou na jejich straně a odmítají nás učit v normálním stylu bez keců, jak jsme špatní.

Taky mi přijde, že jsem sama. Že se nemám na koho obrátit. Jak už jsem výše psala, s rodiči můžu mluvit, jen když nepijí. Můj kluk je takový, že občas se urazí a říká, že já něco dělám špatně a hádáme se kvůli tomu. Přitom jsou to blbosti a neuvědomuje si, jak se ke mně chová. A kamarádky? Dva roky jsem se bavila s 5 holkama ve třídě, ale pak mi jedna z těch kamarádek řekla o tom, jak mě pomlouvají nejen ohledně oblečení, přítele a tak, ale prostě ohledně všeho, co udělám. Já už si to myslela, ale ona to jen potvrdila. Proto mám teď ve třeťáku jednu kamarádku, která jinak bydlí strašně daleko. Trochu se bavím s některými lidmi ve třídě, ale to je takové jiné než přátelství. Ještě se trochu bavím s holkou z vedlejší třídy, ale to je jen někdy, když se potkáme. A kamarádi/ky z bydliště a starých škol? Jeden dobrý kamarád se vrátil na slovensko, když dostudoval vysokou, druhý se mnou sem tam zajde ven, ale on má pořád málo času a poslední se se mnou přestal kamarádit z nejasného důvodu. Po nějaké době si se mnou moc nepsal a nakonec mě přestal i zdravit. A kamarádek taky moc nemám. Všechny studujeme jinde, takže máme málo možnost se setkat. Jedna se není schopná ozvat a když se ozvu jí, má vždycky perfektní výmluvu, proč nikam nejít, přitom vždycky, když jsem přišla za ní, byla to moje kamarádka ať se děje, co se děje. Druhá, se kterou jsem se seznámila v práci, se mnou už taky nekomunikuje. Během práce jsme se moc bavily, ale teď už se ani neozve a tak. Další kamarádka se strašně zkazila chováním v prváku a tak jsem s ní zatrhla veškerý kontakt sama od sebe. Nechovala se normálně, ale jako to dítě, o které se rodiče málo starají, takové to hrozně špatné. A pak ještě jedna, které si strašně vážím, protože kromě ní mám už jen tu ve škole, nemá moc času se ozvat. Když jí zavolám, aby šla ven, ona jde a je super, ale sama se strašně málo kdy ozve. Občas jsme chodily i s našima klukama ven a na bowling a tak. Ale já třeba ani nevěděla, než jsem jí zavolala, jestli nechce jít nakupovat vánoční dárky, že měla slepáka a byla na operaci. Nechápu, proč mi někdy něco prostě neřekne, přitom ona se hodně stará. Třeba mi napíše, jestli jsem dojela domů v pohodě a tak. Takže asi chápete, že se cítím i sama.

Prosím, pomůžete mi? Já už nevím, co dělat a to jsem ani nezmínila, že hodně blbě spím nebo kolikrát nemám ani chuť nic říkat. Kolikrát místo povídání si s někým píšu příběhy, jako bych si to tím chtěla vynahradit nebo já už nevím. Už si připadám jako blázen a nevím jak z toho pryč...