Stydlivost
Ahooj, mám takový problém, určitě nejsem sama kdo ho má, ale díky tomu to problému jsem přišla o spoustu přátel, a dokonce i o svého kluka 
Jsem strašně stydlivá, věčně mlčím, a přemlouvám se ke všemu než to udělám, mám strašný strach že něco pokazím, a neumím se odvázat... Pomocte mi, co mám dělat, abych se zbavila stydlivosti a dokázala konečně žít jako teenager a začala si užívat života, bez té strašné stydlivosti Je strašné když kvůli té mlčenlivosti příjdete o kamarády kteří si myslí, že jste nafoukaný a nespolečenský, já si snima mám co říct ale stydím se.....
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
21.12.2010 16:57Ahoj! Úplně tě chápu. Já jsem na tom podobně. Snad jen s tím rozdílem, že pubertu mám už za sebou. A vidíš, přežila jsem to
Taky mi spoustu lidí říkalo, že jsem nafoukaná a divná, že vůbec nemluvím. Je těžký si to nebrat, když člověk touží po tom, mít kolem sebe spoustu kamarádů. Já takový mám. Trvalo to dlouho, ale myslím si, že pokud ti lidé za něco stojí, mají trpělivost, že si k tobě cestičku najdou sami. A o to víc, si pak budeš vážit jejich přátelství.
Není třeba se do ničeho nutit. Hlavně ty sama se musíš přimout taková, jaká jsi. Hold lidi nejsou zvyklí na to, že holka nemluví. Zkus se třeba z počátku bavit jen s jedním člověkem. Spíš se mu otevřeš a budeš mu důvěřovat a on tě pozná a pokud bude opravdový kamarád, zastane se tě před ostatními. A když potom postupně budeš rozšiřovat okruh osob, se kterými se můžeš v pohodě bavit v soukromí, zlepší se to i ve společnosti.
Na tohle téma bych ti tady mohla napsat několik stránek. Snad jsem tě aspoň trochu podpořila a možná trochu i pomohla Drž se! -
21.12.2010 21:20
Ahoj, úplně si mi připoměla má léta dospívání, akorát já o žádné kamarády nepřišla, protože jsem žádné neměla..chodila jsem na střední daleko od domova a bydlela jsem na intru...Spřetrhala se má silná pouta, co jsem měla na základce-moc jich nebylo, ale pro mě ty lidičky moc znamenali..A Přesně to si o mě mysleli na střední, že jsem nafoukaná a nespolečenská. Přitom jsem se jen styděla a bála se k někomu přidat, i proto, že jsem byla nejen stydlivá a navíc jsem trpěla pocitem méněcennosti.
Nakonec jsem se z toho po půlroce zhroutila-nastala nějaká konfliktní situace, kde už jsem to v komfrontaci s okolím to nedokázala unést ...(a tehdy jsem se právě dozvěděla, že si o mě mysleli to, že jsem nafoukaná a td. , takže jsem se stranila nejen já jich-z pocitu mé méněcenosti, ale i oni mne, protože si mysleli, že jsem nafoukaná a td.-prostě obrovské nedorozumění), po té se alespoň oni mě přestali stranit a prostě mě brali takovou a spíš se mi snažili pomoci, a já se snažila si namluvit, že nejsem méněcenná, je to hodně těžké, ale ty lidi jsem tam měla ráda a po střední mi moc chyběli, i když jsem stála vždy někde napokraji, ale stála- Ta léta byla pro mě dost těžká..teď, v dospělosti je to už o hodně lepší..A přesně na mě platí to pořekadlo-tichá voda břehy mele
Neříkám, že tví kamarádi nebyli skuteční, když tě opustili pro tvou povahu, buď tě nepochopili, nebo zrovna teď nejsi to, co by je zajímalo a láká je něco jiného-je to těžké přijmout, ale ty se těžko nezměníš, stejně tak oni, i když něco budeš dělat s nima, budeš pravděpodobně někde na okraji proudu dění..ale uvidíš, přijde doba, kdy nalezněš někoho, kdo pochopí a s kým dokážeš hovořit a bude to tak, jak píše Vrtulka-onen kamarád-ka, ti otevře cestu dál, do společnosti..Já měla štěstí, mě si takový kamarád našel-hezky zapadlou v koutku a díky němu jsem roztála...(nakonec se stal i mým manželem).
Uvidíš, bude líp, jen se nesnaž zapadnout za každou cenu, zůstaň svá a bude to dobré, určitě, v to věřím..i když ted´ je to třeba těžké..ale asi to chce zažít a já to zažila, ale i tak nejde radit, snad jen poslat povzbuzení a to posílám. -
21.12.2010 20:26Jsem na tom podobně
nejsem stydlivá se starýma kamarádama, ale jakmile potkám někoho nového , tak mlčim a nemám co říct...někdo to tak prostě má.. taky bych si to nejradši s někym vyměnila 
