Stýská se mi po dítěti z školy v přírodě
Ahoj, mám teď devatenáct a doteď jsem měla za to, že nesnáším děti. Vždycky, když mi bylo dítě na blízku, jsem si říkala, jak strašně k nim nemám vztah, ale teď jsem se vrátila ze školy v přírodě (jako vychovatel) a strašně mi chybí jedno dítě. Jako, mohla bych říct, že jich je víc, protože jsem byla až překvapená, jak jsou některé děti skvělé, když je člověk pozná, takže tak pět dětí, ale převážně to jedno. Nikdy jsem mu nenadržovala nebo tak, snažila jsem se, aby děti viděly, že mám ráda všechny stejně (jenže to prostě nejde). Byl tam chlapec (všechno třeťáčci), který přesto, že zlobil kamarády a byl hyperaktivní, tak na mě byl moc hodný a strašně si mě oblíbil oproti druhé vychovatelky. Pořád mě rozesmíval, pomáhal nebo prostě jen provokoval, jak to malí kluci dělají (jakože trochu zlobí). Takže to netrvalo dlouho a hodně jsem si jej oblíbila. Teď když jsem doma a oni na druhé straně ČR, tak mi chybí, a zase obzvlášť tohle dítě. Dokonce bych si uměla představit, že by to bylo moje dítě nebo sourozenec, čemuž se mi nechce pomalu ani věřit, protože do tohoto pobytu jsem děti nesnášela. Navíc, jak jsem s nimi byla skoro celý den navykla jsem si na jejich chování. A když to dítě je hyperaktivní showman, tak se prostě bez něj nudíte... Prosím, řekněte, že to tak taky někdo máte.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
3.6.2018 23:36Mě teda asi docela dost znervozňuje fakt, že někdo, kdo nesnáší děti, s nimi jede na školu v přírodě jako vychovatel....
proč?? -
4.6.2018 1:12
Nevím, jestli ti to přijde podobné, ale zažila jsem a zažívám situace, kdy si zamiluju nějaké dítě ve škole, ve třídě apod. Když jsem začínala učit, zvláštním způsobem jsem soucítila s dětmi, které měly nějaký problém. Učila jsem tři roky v první třídě a nějak jsem cítila, že jisté děti potřebují víc lásky, pozornosti a pomocí než jiné. Právě k těm, které ostatní považovali za "problémové", jsem já nejvíce cítila, že mě to táhne blíž.
Tak možná je to podobné u tebe, možná jsem úplně mimo. Časem a zkušenostmi to člověk už tolik neprožívá, protože v rámci ochrany svého psychického zdraví a pro dobro vlastní rodiny musí mít trochu odstup a nemůže se tak citově vázat na cizí děti. Na druhou stranu práce s lidmi není totéž jako stát u pásu, takže možná nikdy nezapomenu na Terezku z 1. třídy a na to, jak se jí rozzářily oči, když jsem jí řekla, že ji mám ráda. Prostě každé setkání s jiným člověkem nás nějak mění...
