Tchán mě vydiral. Začala jsem ho nenavidet. Jak se zachovat?

Ahoj holky, v neděli jsem zažila situaci, která mi naprosto vyrazila dech a já teď nevím, co s tím. Budu vděčná za každý názor z Vás, radu či myšlenku, jak byste se v takové situaci zachovaly vy. Bude to dlouhé, promiňte a děkuji, pokud se dostanete na konec.

S manželem žijeme již pět let v dvougeneračním domě s jeho rodiči. Podílíme se na nakladech, jak se sluší a patří, společne užíváme zahradu. Až doteď se ke mně manželovi rodiče chovali, jako by mě měli rádi, a to dost (až na jeden konflikt před třemi lety, ale to je teď vedlejší). Před třemi lety se nám narodil syn. Toho milují nade vše. Jen bohužel tu vždy byla taková "drobnost", a to je to, že se nám pletou do výchovy, hodně. Vše se ale dalo doposud zvládnout.

Za ten čas společného soužití jsem je však poznala blíž a zjistila, že jsou zlí lidé. Především tchán, ten se neštítí ničeho. Nevychází téměř s nikým, nemluvi s vlastní sestrou, švagrovou, nesnáší všechny naše sousedy, dělá jim naschvaly, zabijel kosy, protože venku zpívali.. jakmile mu na vjezdu do garáže zaparkuje cizí auto, s potěšením zavolá policii nebo jde auto před zraky majitele fotit, aby zastrašil... Drobná krádež v obchode. Tchýně pro změnu přeje lidem zlé věci, napr. o třech osobách řekla, že by jim přála koronavirus.. Lžou a já dělám, že to nevidim. Těchto věcí je obrovská hromada, chtěla jsem to napsat pro ilustraci. Naučila jsem se s těmito povahami vycházet a žít, vždy jsem k nim byla milá, hodna, za jejich pomoci vdecna. Hlavní pro mě bylo, že milují naše dítě.

Syna vídali každý den. Každý podvecer jsme jim ho dávali na necelé dvě hodiny, měli ho jen pro sebe, navíc ho vídali přes den za zahradě a občas s ním jeli např. do přírody nebo do města, vyrazili na procházku. Co jsme si však nikdy nepřáli, bylo, aby s ním jezdili autem, což tchán nemohl překousnout. Jeho řidičské schopnosti nejsou nijak valné, před jízdou si dá klidně pivo, řídil, ikdyz z důvodu šedého zákalu obou očí špatně viděl. Takže se synem výlety jen MHD.

Teď, když byla koronavirová krize, nikam nechodili, řekli, že do šaliny už nevlezou, tchán ze sebe dělal strašného chudáka, že na kliniku, kde mu měli operovat zákal, musí tam i zpět přes celé město pěšky (řídit bezprostředně po operaci by se nemělo), aby se nenakazil, a jeho manželka byla v dopravním podniku vrátit šalinkartu. Se synem jsme v době, kdy byly na ulici povinné roušky, na ulici nebyli, bohuzel, veškerá snaha, aby snesl roušku, byla marná, tropil hysterické scény a měl trauma. Nechtěli jsme ho trápit, máme přece zahradu! Roušky jsou nyní zrušeny a my mohli začít chodit ven, jaká nádhera! Chodíme na dětská hřiště v blízkosti bydliště, na prochazky, avšak nikam dál. Roušky povinné v MHD, auto nemáme, manžel po autonehodě fobie z řízení. A hlavně, dokážeme se bez MHD obejít, zatím syn nikam nemusel a brzy povinné roušky snad nebudou.

A teď se konečně dostávám k věci. A to, jak tchánovci přitvrdili s mluvením do výchovy. Nedokážu si vysvětlit, jak se v mozku člověka dokáže zrodit tato myšlenka. Tříleté dítě prý potřebuje jezdit do centra města (bydlíme cca 10 min MHD od centra), aby vidělo kulturní památky, především kostel! Jak směšne mi to zní, když to píšu. A to proto, že jsme všichni ateiste. Syna bez našeho vědomí dříve brali do kostela, líbil se mu hlavně zvuk zvonu. A teď, když u nich byl na návštěvě, mu kostel připomínali, až prostě prcek řekl, že by chtel vidět "bim bam". A tak nás požádali, jestli by ho mohli vzít do města do kostela (kostely jsou zavřené, otvírají se jen v rámci bohoslužeb). Já slušně řekla, že až nebudou v MHD povinné roušky. A vygooglila jsem, že v okolí 850 m mame pět kostelů, tak jsme si s manzelem řekli, že další den se kolem nějakého kostela alespon projdeme. Měli jsme tedy plán na další den dopoledne.

Ale tchánovci ten druhý den dopoledne chtěli jít pěšky s naším synem do dost vzdáleného parku, navíc měly být teploty 29 stupňů. Napsali to však až ráno a my slušně odpověděli, že jindy, že již něco máme, že se musime příště domluvit víc dopředu. A bylo to! Přestali s námi mluvit. Byli jsme překvapeni, ale nebyl to pro nás důvod dolizat, omlouvat se, dělali jsme, že nic.

Další den, tu již zmíněnou neděli, to vypuklo. Byli ve městě a našemu chudáčkovi synovi dovezli obrázek kostela se slovy, že uvidí kostel alespoň na obrázku. Začalo to ve mně vřít. Při další narážce, když se jim syn snažil sdělit, že už kostel viděl, ale nebylo mu rozumět, přišla narážka další, a to, že třeba nekdy ho rodiče pustí s nimi salinou do města podívat se na kostel. To už jsem nevydržela, ale udělala jsem pouze to, že jsem jim řekla, že aby viděl kostel, nemusel nikam v této době jezdit salinou, že v okruhu 850 metrů je kostelu pět, a že jsme již u jednoho byli.

A přišel šok! Tchán napřed rekl, jaky je náš syn chudák, že viděl kostel po půl roce!!!! A pak na mě začal ječet, co si to dovoluji. Stalo se to na zahradě a veškeré pokračování bylo na zahradě před naším tříletým chlapcem. Argumentovala jsem tím, proč ne TEĎ do saliny, ale bezuspesne. Jediné, na co se tchán zmohl, bylo jeceni: "Drž hubu nebo něco uvidíš!" a opakovaně "Drž hubu." Bála jsem se, že mi jednu vrazí. Padala jedna urážka za druhou, vyhrožování, že zavolá memu otci, aby věděl, co já jsem zač, že prozradí moji noční můru, že mám průser z minulosti, o kterém nechci, aby naši věděli, a to úvěr na byt bývalého přítele, který mi však expartner splaci... jak jsem měla strach, řekla jsem, ať mi přestane vyhrožovat, že NĚCO uvidím, nebo se budu muset obrátit na policii... na to se mi vysmál se slovy, že já radši na policii chodit nemám, protože toho má na mě on na policii tolik, že bych snad šla sedet!!! Holky, nikdy jsem nic neprovedla. Toto mě opravdu dostalo. Tento zlý úmysl, sproste zlé vydirani. Trestný čin páchaný na moji osobu. Vře to ve mně, jen si na to vzpomenu. Manželovi řekl, že už nemají syna, že jsem ho natolik zmanipulovala a změnila jeho osobnost. Řval tak, že sousedé vylézali na balkon. Celé to vypadalo tak, že mě z celého srdce nenavidi.

Bohužel jsem ho musela naprosto klidně informovat, že pokud mě někdy natolik podrazi, že mým rodičům řekne o mém úvěru, neváhám, stěhujeme se a syna uvidí tak často, jak vyměří soud. A jeho reakce? Šťastný úsměv s gestem, jak by se mu ulevilo. A že já radsi k soudu nemám chodit, protože on má na mě přece tolik veci.

Za tuto chvíli na zahradě jsem nikdy na svoji osobu neslyšela tolik urážek jako za celý svůj zivot. Co mě na tom mrzí, že je to rodinný příslušník a manželův otec. Manzel byl taky v šoku, ale po celou dobu byl pasivní, jen dával pozor, aby mě tchán neuhodil, když už to vypadalo, že má nakroceno. A to vše kvůli tomu, že nedostali syna v danou minutu, která se hodí jim, a že jsem byla natolik drzá a podotkla, že do kostela nemusí jezdit salinou.

A má bezradnost spociva v tom, že jsem povaha, která má hrdost, nenechám sebou vláčet, šikanovat se, natož být vydirana. Nedokážu zkousnout, že by to tomu člověku mělo projít jen tak. Omluvy se nedockam, protože on je přesvědčen, že chyba byla a je na me strane. A to nejšílenější, mám tohoto člověka vůbec poustet k mému dítěti? A jeho ženě, čili tchýni, která za svým chotěm stojí? Když na to mají právní nárok?

Manžel přišel kvůli koronaviru o práci, já jsem na rodičovské dovolené, jsme tu v pasti, protože si nemůžeme dovolit stěhování a placení drahého najmu.

Tak nevím, co delat. Nechci, aby mu to prošlo jen tak. Co udělá příště, až se stane něco závažnějšího, než že syn neuvidí půl roku kostel?

Nynější situace je taková, že se tchán s tchýni sbalili a odjeli beze slova někam pryč.

Co byste dělaly v takové situaci? Jde mi především o to, jak mě vydiral, že má na mě věci na policii a křičel na mě opakovaně před triletakem, ať držím hubu nebo něco uvidím.

A další věc, půjčily byste mu po tomto své dítě?


Mnohokrát děkuji