V rozpacích mezi cizími matkami
Ahoj, chodím s dítkem na "výtvarku", ale hrozně mě štve, že se neumím zařadit do kolektivu maminek. Neumím snima diskutovat, když dítko bere něco druhému nebo zamnou přijde cizí dítko vůbec neumím reagovat, jsem z toho v rozpacích. Přijde mi,že když už se rozhoupu ke komunikaci s maminkami tak o to nemají moc zájem, přijdu si s mým dítkem tak nějak na okraji kolektivu,jako kdyby jsme překáželi u každé hračky (i když není reálný důvod si to myslet). Je pravda, že už od malička jsem měla ve škole vždy jen jednu kamarádku a nikdy nebyla zařazená v kolektivu. Taky mám problém, že se neumím moc slovně vyjadřovat a často plácám věci špatně formulované, ve špatných tvarech atd. Hrozně ráda bych se bavila s ostatními a byla víc extrovertní a klidně si našla i kamarádku mezi maminkami, ale nějak to nejde a cítím z jejich strany nezájem. Máte některá taky takovou zkušenost? Jak se s tím vypořádat?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
23.11.2017 14:30Holky, taky nejsem nijak vyloženě extrovert, ale na druhou stranu ani tak moc introvert, jak tu píšete. Čekám teprve první miminko, takže mám zkušenost jen s chozením na hřiště s neteřema, ale i to je zkušenost. Napadá mě jediné: zkoušet komunikovat postupně po krůčcích. Nevyhýbat se očnímu kontaktu, když do kolektivu (herny, hřiště ...) přijdete - pozdravit s úsměvem, okomentovat dění kolem, počasí, děti, psa ... . Myslete ale také na to, že ne každá maminka má třeba zrovna náladu se bavit, takže se nenechte zastrašit, pokud neprojeví nadšení a nebude třeba reagovat. Určitě pomáhá se na lidi kolem usmívat ... bude z vás cítit vstřícnost a ostatní maminky se nebudou "bát" vás oslovit.
A povzbuzujte děti k tomu samému.
Když k vám přijde cizí dítě, usmějte se na něj, zeptejte se na jméno .. seznamte ho se svým dítkem. Ze začátku to možná z vaší strany bude rozpačité, ale to děti neřeší. I vaše děti uvidí, že je normální se s ostatními bavit a bude to pro ně snazší. -
23.11.2017 13:45Mám to velmi podobně a radu nemám. Sama s tím mám problém a nejvíc mě trápí, že svou dceru ani nenaučím komunikovat s lidmi a vychovám z ní podobné pako jako jsem já
Už teď (4 roky) je na ní vidět, že je stejně introvertní, stydlivá a vždy mezi dětmi upozaděná. Tak se omlouvám, že nemám radu, ale třeba poradí někdo něco, z čeho si budu moct něco vzít i já... -
23.11.2017 14:38
Ja to vemu z druhe strany... Snazis se na ostatni lidi v kolektivu usmívat, obcas vyhledat ocni kontakt...kolikrat staci, kdyz ke me prijde cizi ditko,nebo naopak a pak se s dotycnou maminkou na sebe koukneme a usmejeme... Tohle se zopakuje parkrat a pak většinou nekdo neco neutralniho prohodi a bud se ta druha chytne nebo ne. Na cviceni je taky jedna takova maminka, ktera ale naopak vypadá, ze se ostatnim strani. Pritom to jen muze mit jako ty, ale to nikdo nepozna
Nebo jedna spoluzacka vypadala,ze by nejradsi vsechny zabila, přitom jen pro ni taky bylo tezky navazat kontakt. Ale většinou to je ostatnim lidem jedno,myslí si,ze dotycny nema o kontakt zajem a tak sami ani kontakt nezacnou. Pritom spoluzacka o kontakt stala...
Tim samozřejmě nerikam,ze to je tvuj pripad
A ze si maly vyhraje sam,nikoho nepostuchuje apod., tak bud rada Tak bude klidnejsi,treba i introvent...no a co -
23.11.2017 15:42Souhlasím s anonymkou
Má pravdu, nedělala bych si z toho takovou hlavu rozhodně -
23.11.2017 16:17
Jsem na tom úplně stejně, jak jsem mezi cizími, neumím se družit, nevím, co říkat, jak reagovat na cizí děti a přiznám se, že kolikrát je mi navíc zájem maminek nebo dětí nepříjemný a raději se z jakékoli konverzace vykroutim. Takže radu snad ani nemám, jen povzbuzení, že v tom nejsi sama. Já se většinou otrkam až v přítomnosti lidí, které znám a až když někoho poznám. To už pak ta řeč jde snadno
-
23.11.2017 21:15
Jak to tak čtu, tak jsem to celá já. Trápí mě to celý život a mám pocit, že s tím prostě neumím nic udělat.
Mám dvě kámošky ještě ze základky, s jednou jsem šla pak na střední a dali nás no jedné třídy, takže jsme seděli automaticky spolu. S ostatníma jsem se neuměla nikdy moc bavit a měla jsem i pocit, že na nás koukají jako na nějaký divný holky. Přitom moje kámoška je dost ukecaná a nemá problém se pobavit s kýmkoli. Pak jsem šla ještě na jazykovku, kde jsem už šla sama a těšila se, že si tam najdu nějakou novou kámošku. A ono houby, celý rok jsem tam byla, nikdo se se mnou nějak extra nebavil.
No a pak jsem se vdala daleko od domova, moje dvě kámošky tam samozřejmě zůstali a už přes deset let jsem tu tak nějak "sama". V práci se teda s babama pobavím, jak se otrkám, tak problém nemám, ale jsou to jen takový kámošky v práci, mimo se s nikým nestýkám. Teď jsem už třetím rokem na mateřské a cítím se osaměle. Je tu teda klub pro maminky, ale netroufla jsem si tam začít chodit. Chodí tam teda švagrová a po pravdě mám pocit, že tam nemůžu jít hlavně kvůli ní. Ona se se všema umí skvěle bavit a já z toho mám pak akorát depky. Když je nějaká akce s manželovýma kámošema, kde je právě i ona (můj manžel ji kdysi seznámil s jejím teď manželem), tak s ní se baví všichni a se mnou v podstatě nikdo. Vždycky tyhle akce jen tak protrpím.
Na psychiku je to těžký být takový introvert, ale fakt mám pocit, že s tím neumím nic udělat.
Občas se i divím, že jsem vdaná. Jsem si tenkrát myslela, že zůstanu navěky sama. Manžel byl můj první a poznala jsem ho až ve 23 letech a vlastně on mě uhnal. Dodnes nevím, co na mě vlastně viděl
Kdyby někdo věděl, co s tím jde dělat, tak bych byla taky ráda, ale myslím, že mi nikdo nepomůže.
Držím palce, ať alespoň tobě to trošku vyjde
