Vztah jako na houpačce

Zdravím dámy,
ráda bych se s vámi podělila o svoje pocity ve vztahu. S přítelem jsem spolu přes 4 roky, mně je 21, jemu 31. Asi nemá cenu vypisovat každou hádku, hádky jsou a budou všude, ale přijde mi, že už je toho moc. Jsme oba berani, takže když hádka, tak pořádná. Kolikrát se pohádáme kvůli takové blbosti a oba nás to zbytečně trápí. Několikrát už padlo téma rozchodu, ale jelikož to bylo v afektu, tak jsem to nebrala úplně vážně. Loni začátkem roku se se mnou chtěl při hádce rozejít, nebyla s ním vůbec řeč, celkově při každé hádce chce být sám, abych na něj přestala mluvila a nechala ho být. A já jsem zase opak, užírá mě dělat, že nic, vždycky se chci usmířit, ale on ne. A tím, že bydlíme odděleně, každá hádka končí buď tím, že ode mě odjíždí s tím, že ani neví, proč spolu jsme, nebo, pokud jsem u něj, mě posílá domů, jednou dokonce i slovy ať táhnu do prdele. Abych tady nepsala o něm jenom ošklivé věci, já taky žádný poklad nejsem, vím o sobě, že se naštvávám kvůli blbostem, mrzí mě to a pokaždé, když je to mezi námi ok, mu říkám, ať si to nebere vážně, že se kvůli každé hlouposti urazím, ale pak to stejně nedopadne dobře. Mrzí mě třeba to, že já mu po hádce zavolám, chci se usmířit, ale on na mě nemá náladu. Když mu nezavolám, klidně se celý týden neozve nebo pošle jen automatickou zprávu typu dobrou noc apod. Už delší dobu mám takový pocit, že bychom spolu asi neměli být. Miluju ho pořád stejně a on mě taky, ale ty hádky jsou už asi moc. Kolikrát mi i při hádce řekl, že neví, jestli mě ještě má rád nebo že neví, proč se mnou je.. Když se všechno uklidní a má zrovna milující náladu, tak se dokáže zpětně omluvit a je na něm vidět, že ho to upřímně mrzí, stejně jako mě. Většina hádek začíná tím, že mi neprojevuje dost empatie. Třeba když jsem zjistila, že můj milovaný kůň je doživotně nemocný s trvalými následky, byl to pro mě šílený šok, jemu jsem se to snažila nějak vysvětlit, ale nebyl pro mě oporou, prostě mu to bylo jedno a nechal mě se v tom trápit. Podobně to bylo, když mi po 13 letech umřel pejsek, potřebovala jsem nějaký objetí, ale on nic. Nebo teď, když mám ve škole náročné zkoušky, celé dny se nezastavím (běhám okolo koní a učím se) a on mi také žádnou podporu nevyjádří, ani typem hodně štěstí. A mě už to začíná štvát. Sice zpětně si pak o tom třeba dokáže promluvit a přizná, že neví, co v takových situacích říkat, ale pokaždé mu sdělím, že stačí třeba obejmout, stejně to nikdy neudělá. Stejně tak začal zanedbávat i výročí, svátek, narozeniny, valentýn... vždycky přinesl kytičku, k narozkám i něco navíc a já mu vyjádřila, jak moc jsem ráda. Teď už pro kytku ani dojede a koupí první věc, co potká, většinou mi jí dá ještě se zpožděním. A tak se poslední dobou sama sebe ptám, jestli to nemám ukončit. Říkám si, že třeba se to může změnit, až spolu budeme bydlet, barák je v procesu, ale zatím ještě neobytný a nedá se takhle určit, kdy bude hotovo, možná do konce roku, ale kdo ví, vždycky se to něčím přeruší (naposledy tím, že jeho taťka byl po infarktu na bypassu a následně mu byla zjištěna rakovina... takže veškerý čas věnoval vozením taťky po lékařích - což se doufám vyplatilo, vypadá to alespoň s ním nadějně). Jenže mám trochu strach z toho, co přijde, když se rozejdeme. Dokážu bez něj být, kvůli studiu spolu trávíme spíše jen víkendy, ale asi nejsem připravená ho ztratit navždy. Zároveň mám ale pocit, že i on sám si zaslouží někoho lepšího než jsem já. Je to teď celé na nic, on bývá dlouho v práci, pak dělá na baráku a když už najde čas se vidět, tak je pochopitelně unavený, naštvaný...no a zhádáme se hned zkraje. Já pro změnu trávím všechen čas buď ve škole, učením nebo prací okolí koní, které také není zrovna málo. Chápu, že na tohle mi nikdo nedokáže dát žádný návod, prostě buď s ním zůstanu nebo odejdu... Ale třeba někdo z vás měl podobné pocity a dokázali byste mi alespoň říct, co jste udělali vy - odešli či zůstali... Ještě na závěr chci říct, že i když mi někdy přijde naprosto bez emocí a zájmu, tak takový ty věci, co dělal od začátku - že mi dá svojí mikinu, když je mi zima a podobně, to dělá pořád. Stejně tak že se mnou jde na nějaký koncert, na který jsem se moc těšila, byť on ne nebo že mě sem tam obejme či dá pusu i před jeho kamarády. Možná bych spíš měla přemýšlet, jak změnit sebe, abych pro něj byla lepší a ty nekonečný hádky tím eliminovala. Protože pokud se zrovna nehádáme, jsme spolu opravdu šťastní, ale poslední dobou to je bohužel hádek hodně...
Všem, kdo dočetli, moc děkuju za vyslyšení mých pocitů