Vztah s dcerou a druhé těhotenství
Ahoj, můj příběh bude dlouhý, proto palec nahoru všem, které dočtou do konce a třeba se podělí o vlastní zkušenost. Otěhotněla jsem náhodou, teda spíš nečekaně. Ze začátku jsem se z toho nějak nemohla vzpamatovat. Pak přišla rána a gynekolog mi řekl, že jsem potratila(krvácela jsem). Kenže já zvracela jak divá a cítila jsem, že je něco jinak. O pár týdnů později se ukázalo, že tam miminko stále je a krásně mu tluče srdíčko. Měla jsem smíšené pocity, s přibývajícími týdny jsem začala být protivná, vadilo mi to břicho, ty pohyby, vůbec jsem si to neužívala a jen se modlila, ať už je venku. Neměla jsem žádné extra břicho, ale bolel mě každý pohyb miminka. Na miminko jsem se vůbec netěšila, když se malá narodila, nebyla jsem z toho nijak odvařená. Porod byl kritický, skončil akutním císařem kvůli mě, strašně jsem začala krvácet pár hodin po vyvolání. Přítel byl z malé hotový, já se sžívala a snažila se. V porodnici mě chvalily, ač jsem nechtěla kojit, ale vyzkoušela jsem si to nejprve, byli ke mne stále milý. Zvládala jsem se o malou starat úplně v pohodě, jako kdybych to už dělala. Nicméně to bylo pouze o tom, že jsem svoje miminko nakrmila, přebalila, převlékla, vykoupala, no prostě udělala vše potřebné a to bylo vše. Nikdy jsem ji nezanedbala, ale nebyl to vztah k miminku jako takový. Dceři je teď rok, pomalu cítím, že ji vážně mám ráda a že mi na ni záleží. Vařím ji, ráda ji hezky obléknu, ona je na mě závislá, to mi nevadí, jsme spolu pořád. Je ale i dost samostatná, hraje si sama, nebrečí, je od miminka strašně hodná, hezky papá, vůbec nic neplive. Není mazlivá, to má asi po mě a hlavně asi tím, že já ji nemazlila a nemazlím. Zpětně mě mrzí, že jsem si neužila těhotenství a to malinké, voňavé miminko. Přítel by chtěl další, ale mě nejen, že se to zdá brzo, ale taky se bojím, abych tohle všechno neprožila znova a nedokážu si představit, jak by to vzala dcera. I přesto, že jsem ji nemazlila a nedělám to ani teď, tak ona má ve svých očích jen mě. Nemyslím si, že jsem špatná máma, pro malou dělám maximum, ale není to klasický vztah matky a dítěte. Omlouvám se za sloh. Budu ráda, když se ozve maminka aspoň s podobnou zkušeností. 
Související články v encyklopedii
-
Co se děje v bříšku po dobu těhotenství
Vývoj plodu
Těhotenství trvá 40 týdnů (počítáno od poslední menstruace), z nichž se 38 týdnů vyvíjí plod. Popišme si, co se bude v těchto týdnech dít.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
25.5.2017 19:19
nemám stejnou zkušenost jako ty a možná už někoho budu otravovat neustálým doporučováním jedný knížky
jen tě chci uklidnit, že nedávat najevo lásku dotykem nemusí být nutně tak špatný jako ti to připadá. každý máme svůj způsob a ty jen nezapadáš do "představy společnosti", no a? to přece nemusí být špatně! s nejstarším synem nemám vztah jaký bych chtěla a velká část viny je na mě. on prostě nepotřebuje tolik fyzický kontakt. já zase fyzický kontakt nutně potřebuju a tak ho i všude rozdávám a furt mám potřebu děti mazlit, ale jemu to vadilo! pomazlí se ale jen chvilinku a jako malý se nechtěl mazlit vůbec, vyloženě mu to vadilo. je to teprv pár let co se mi do ruky dostala knižka "Děti a pět jazyků lásky" a od té doby ji všude doporučuju. teprve při jejím čtení jsem pochopila, že syn potřebuje mou lásku vnímat úplně jinak než dotekem, on potřebuje slyšet jak ho mám ráda a tohle já vůbec neumím
pomalu se to učím (už cca tři roky) a jde mi to fakt horko těžko. ale když se hodně snažím, je to vidět na vztahu se synem i na jeho chování, i na prospěchu ve škole. chci tě tím povzbudit, že láska se nemusí nutně dávat najevo dotekem, je více způsobů a myslím, že jsi dobrá máma i bez toho mazlení další dítko ber až na to budeš trochu připravena, možná až se smíříš s tím, že prostě nemusíš být "stejná" jako většina matek a můžeš to prožívat jinak jinak, já těhotenství neproživala pozitivně z velké části kvůli neustálému zvracení, omdlívání ap. bylo to pro mě dost mizerný období, ale brala jsem to tak, že mi to za to stojí. jestli máš dcerku ráda a tušíš v duši, že bys měla ráda i další dítko...... devět měsíců těhotenství je přece jen zlomek celýho života
a s dcerkou se můžete obě na miminko těšit jinak než hlazením bříška ap. najdi si vlastní cestu k prožití těhotenství každá jsme jiná a není na tom nic špatného -
25.5.2017 19:17
Váš příběh není nijak dlouhý.
Osobní zkušenost nemám, ale mám kamarádku, která je skvělá matka po "technické" stránce. Děti mají všechno, vypráno, navařeno, kroužky, dokonce domácí školu, spoustu aktivit. Jen nemají od své mamky to mazlení. Vynahrazují si to u otce a u jiných blízkých lidí (například u prarodičů).
Na jednu strany jsem přesvědčená, že dítě blízký kontakt jako objímání, mazlení, tulení potřebuje. Na druhou stranu nemyslím, že je potřebné ho denně několik hodin k sobě tisknout (a infantilně k tomu žvatlat).
Předpokládám, že malou určitě někdy nosíte na rukách nebo když se učí chodit, tak ji držíte za ruku, že ji při přebalování polechtáte na bříšku, na nožičkách... podle mě je důležité, aby jak poroste, věděla, že ji máte ráda. A projevy lásky bývají různé, není to jenom o mazlení. -
25.5.2017 19:21
Upřímně ty pocity, které jsi zažívala na začátku po porodu, jsem měla úplně stejné. Žádný ohňostroj, žádné takové, že bych za syna položila život nebo ho kdovíjak obletovala. Udělala jsme si své a stačí. Akorát jsem se do něj "zamilovala" dřív, v jeho 4měsících. To nemění nic na tom, že bych se cítila nějak špatně za ten začátek, který jsme si spolu prožili. Je hodně mazlivý po mě. manžel vůbec dotyky nemusí. Za to švagrová se se svou ratolestí nemazlí a chlapec je jako tvá dcera. Sám si hraje, nají se, ale třeba mála nebo nějaké dotyky (krom facek) neumí.
Co se týče druhého miminka, si musíš sama rozhodnout, jestli jsi k tomu vůbec přistupná. Někomu stačí jedno dítě, kterému chce dát vše a někdo má v sobě kopu lásky, kterou chce dát vícero dětem.Našemu malému je rok, čekáme druhé. Co ti můžu akorát teď říct, že je mi zle, malej na mě kouká, jak se dopoledne/odpoledne polohuju na posteli a nejsem schopná si s ním pořádně hrát, nakrmit ho je pro mě šílená výzva a to nemluvím o přebalování. Že má 10kg a já se už teď sotva vleču a mám k tomu rýmu.... Počkala bych ještě minimálně půlroku, ale já vnitřně už po synově narození věděla, že chci další dítě. Pokud bych o tom přesvědčená nebyla, tak do toho opravdu nejdu. -
25.5.2017 19:32
Tyhle pocity jsou častější než si myslíš, jen se o nich tolik nemluví. Není to vždy BOOM a je tu láska jako trám. Někdy i maminky potřebují vztah vypěstovat. Podle popisu jsi se o malou starala ukázkově jen si potřebovala ten vztah vybudovat od nikud nevyskočil. Dokud neuvažuješ nad tím, že sobě nebo dokonce dítěti ublížíš/zabiješ tak není nic špatně. Ale pokud by tě někdy něco takového napadlo je na místě uvažovat nad porodní depresí a tu léči psycholog - i tam se není za co stydět také se to děje často, ale opět se o tom moc nemluví. No a k tomu jestli kývnout na další přírůstek do rodiny to už je rozhodnutí které si netroufám dělat za nikoho. Tvé pocity se můžou opakovat, můžou být horší ale nakonec se můžeš dokat i toho BOOM a je tu láska.
V každém případě držím pěsti. -
26.5.2017 7:54
Já mám trošku zkušenost z opačné strany. Jako dítě jsem byla hrozně nemazlivá, jakmile mě někdo prý chtěl mazlit, tak jsem se bránila a řvala. Proto toho rodiče nechali, nesnažili se o to. Teda tohle si nepamatuju, vím z vyprávění. U mě to bohužel částečně zůstalo. S rodičemi mám krásný vztah, vycházíme spolu, dá se říct, že bez problémů, dokážem se bavit, klidně spolu zajdem na pivo a tak, ale ta citová hladina tu prostě není. Nikdy bych k rodičům nepřišla a jen tak je neobejmula, ani oni by neobejmuli mně. Nikdy jsem od nich neslyšela, že mě mají rádi ani nic podobného. Ani představa, že by se přiblížili až moc blízko ke mně (prostě do mojí intimní zóny) mi není příjemná, totéž platí i u bráchy, ten se mně taky nesmí vůbec dotkout.
Neznamená to, že bysme se neměli rádi, ale asi to klasický vztah není. Zpětně nedokážu říct, jak to hodně ovlivnilo můj vztah k ostatním. Jednu dobu, začalo to kolem patnácti, šestnácti jsem měla potřebu nahrazovat si fyzický kontakt jinde, dodneška je mi příjemné objetí od kamarádů, nebo lidí které mám ráda, ale od vlastní rodiny ne, to je jediné kvůli čemu mám občas výčitky.
