Vztah s manželem
Ahoj, už nevím jak dál a proto v zoufalství píšu sem, snad mi nekdo poradi jak dál..abych vse uvedla od zacatku, s manzelem jsme osm let, je o deset let starsi a ma jednoho syna z predesleho manzelstvi. Nas společný syn se narodil loni v lednu, brzo mu budou dva roky a pripada mi, ze nase manželství jde od desiti k pěti. Zijeme v zahraničí, tudiz nemame zadnou vypomoc pribuznych, do prace jsem chodila od 9mesicu maleho na vikendy (polovicni uvazek) a ted od září chodi naly do jesli a ja na 6,5 hod (dojizdim do prace hodinu, tak abychom se s manzelem vymenili)..on ho rano vozi do skolky a pak ho vyzvedava, jelikoz ma rozpulenou pracovni dobu a od peti do deviti vecer jde znovu do práce..no, ale abych ze sebe dostala s cim mam problem.
Vzdycky jsme plánovali mit druhe miminko, a co čert nechtěl, v zari jsem "necekane" otehotnela..(překvapení jsme byli oba dva, ale ta moznost tu byla vzdy s přerušovanou soulozi, ze) nicmene od te doby se manzel uplne zmenil, neni schopny se smirot s tim, ze jsem podruhe tehotna, onchtel jeste aspon pul roku pockat, pripada mu ze je to moc brzo, ze termin v lete kdyz ma v praci hlavni sezónu je nejhorsi, ze ho vyhodi z prace ze uz takhle je to komplikovaný protože jakmile maly onemocni, neexistuje tu zadne "pecovatelske volno", tudiz je nutne si bud vzit v praci dovolenou nebo sehnat nekoho na hlidani..no prostě, jednoduché to neni, ale nejak to musime zvladnout, ne? No a ted si predstavte, ze uz skoro dva tydny mam těhotenský potize, je mi blbe a do toho se tenhle tyden pridala chřipka, maly taky onemocnel no proste hruza, všechno dohromady..a manzel me zacal totalne ignorovat. Ale uplne, jako bych neexistovala. Vcera uz jsem to nevydrzela a chtela jsem si s ním promluvit, zjistit co ho tak strasne trapi a proc se ke me takhle chova a on se uplne rozzuril, ze pry si vubec nedokazu predstavit co nas ceka, ze pred malym vždycky uprednostnuju sebe a to chci druhy (jako priklad mi dal ze nez jdu malého uložit, tak mu reknu ze nejdriv jdu na zachod a vyčistit zuby a pak pro maleho prijdu a dam ho spat- tak to pry je ze uprednostnuju sebe pred malym)...no proste, vubec nevim co dal, at udelam nebo reknu cokoliv, on to vidi jako neco špatného..a jeste mi vycetl, ze se vubec neumim vciti do jeho postaveni, ze pry tohle co vedeme neni zadny zivot (podotýkám, ze od te doby co vime ze jsem tehotna, vubec se ke me nepriblizuje, ani se nezepta jak se mam nebo citim apod)..vazne nevim co s tim. No a do toho teda vcera ho začalo bolet na hrudi..dneska rano to pokracovalo..no a po snidani znicehonic ze se jde vysprchovat a pak ze pry jde na chvilku pryc (podotykam, ze jsem nachlazena s takovpu rymou, ze nemuzu dychat a boli me cele telo)..no tak teda odesel, mam pocot ze s malym jsme pak i vic v klidu i kdyz je to narocny..no ale kdyz se vratil, nic nerek a vlezl do postele...ted jsem našla pásek z nemocnice (urcite byl na pohotovosti) ale nic mi nerekl! Proste vubec nevim co s tim..nechce se mnou mluvit, nevim co mu je a jak nasi situaci zlepšit..
Pardón za takový román a dekuju vsem co to docetli az sem..ale vazne nevim jak se zachovat a co dal..
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
11.11.2018 15:55
Ahoj. Zkusím to vzít trochu z jiného soudku. S manželem jste spolu dlouho, choval se takto někdy dřív? Jaké bylo jeho jednání předtím, než jsi otěhotněla?
Pokud se to zlomilo až poté, je dle mě šance, že jde o přechodnou krizi, která by se mohla (správnou) komunikací vyřešit. Připadá mi, že manžel se z té situace skutečně tak trochu hroutí (bolest na hrudi a návštěva nemocnice - mohlo by se jednat o panickou ataku). My si to občas neuvědomujeme a máme tendenci to zlehčovat, ale ta materiální a existenční zodpovědnost chlapů je velká a oni ji vnímají a prožívají velmi intenzivně. Pokud mají pocit, že to nezvládají, dokáže je to slušně semlít, mají pocit, že selhávají, že to nemají pod kontrolou, že selhávají i jako muži i jako živitelé - ten strach, že neuživí rodinu, že se nedokáže postarat, pocit vlastní neschopnosti...to je pro chlapa velmi těžké.
Tím netvrdím, že je jeho chování vůči Tobě v pořádku (!), jen mám pocit, že jste se možná oba uzavřeli do bubliny svých křivd a nepochopení, kdy už ani jeden z Vás nevnímá starosti a strachy toho druhého, ale jen svoje vlastní (to neodsuzuji, to je častý problém). Pak se většinou roztočí kolotoč výčitek, oba si připadají nedocenění a nepochopení a to se stupňuje. Bohužel, s chlapama je to ještě komplikovanější v tom, že si chtějí obvykle vyřešit vše sami, nemluví, noří se do sebe a je pak těžké vydedukovat si z toho, co se vlastně děje.
"Promluvit si" je základ a je to fajn, ale musí to být provedeno tím správným způsobem - protože "promluvit si" dost často znamená přednes vlastních ublížení a toho, jak já to chci jinak - bez toho, že by člověk skutečně empaticky naslouchal tomu druhému a třeba uznal i vlastní chyby. Z mojí zkušenosti je dobré zahájit takový rozhovor způsobem, kdy se zajímám o toho druhého, o jeho pocity, o to, co mu chybí a co by mu pomohlo a zkusit ho vyslechnout bez toho, že by šel člověk okamžitě do obrany. Pokud to člověk dokáže a dokáže před druhým uznat vlastní pochybení, je velká šance, že Tě i ten druhý vyslechne a začnete hledat nějaké efektivní řešení... -
10.11.2018 13:47
Mluvit, mluvit, mluvit!
Ne, vážně. Takhle se nevyřeší nic, pokud se před tebou bude schovávat. To ze jsi těhotná není žádná tvoje chyba, jak se k tobě chová, jako by to tak bylo.. na to musí byt dva. Nedokáže odpustit - nechápu?? to že tě i ignoruje apod.. já bych to nevydejchala. Pochopila jsem ze do práce teď nechodis, není možnost jet na nějakou dobu /měsíc třeba/ někam k rodině, odpočinout si a říct mu, aby si uvědomil že to takhle nejde?
Až se to malé narodí to spolu nebudete vůbec mluvit? Chodit kolem sebe a ignorovat se? Promluvila bych si, navrhla odpocinek s tím, aby si uvědomil co chce a jak se k sobě budete chovat. Žít v takové domácnosti si nedokážu představit..... -
10.11.2018 15:06ono i na to mluvení musí být dva...těžko do chlapa hučeta snažit se něco řešit, když on mlčí...asi bych co se týče "promluvení si" to udělala tak, že si večer v klidu sednete a když nechce mluvit on, tak ať aspoň vyslechne tebe. Řekni mu, že i tebe to těhotenství překvapilo/zaskočilo, nicméně vyčítat si to můžete tak oba stejně (pokud tak moc nechtěl druhé, jistě ví, že existují lepší způsoby ochrany..), zmínila bych, že chápu, že i pro něj je to náročné, pže nějakou dobu zas bude rodina hodně finančně záviset na něm atd. Ale už se stalo a teď se k tomu musíte nějak postavit a připravit se na novou situaci, od toho jste manželé, abyste na všechno byli dva
Prostě že to nění tvůj "problém" a "jeho" problém, ale vaše společná věc.
Já bych i pochopila nějaký prvotní šok, naštvání, že ta "pohoda" s jedním větším dítkem se ještě na nějakou dobu odkládá atd., ale přecijen už to nějakou dobu víte, tak bych čekala, že se k tomu posatví zodpovědně jako chlap a ne fňukna, která jen vyčítá, že nikdo nechápe a neumí si představit, jen on. Navíc to, že on by si plánoval druhé za půl roku..kde bere jistotu, že by to zrovna tak vyšlo??? To jsem si taky kdysi takhle malovala, jak si to "naplánuju" podle práce atd., a pak jsem si každý měsíc říkala už aby to vyšlo práce nepráce..
Zkusila bych najít nějaké známé, kteří jsou v podobné situaci a "přežili" to...
aby viděl, že to není konec světa..A intenzivně bych začala hledat dobrou chůvu, která vám do budoucna vypomůže s hlídáním, protože budete brzy potřebovat i jednou za čas třeba den sami pro sebe, bez dětí, aby ten vztah nešel do kopru..i s ohledem na to, jak se k té "rodičovské" zátěži manžel staví, myslím, že pro něj bude fakt důležité užít si občas chvilku jen s tebou. A není na tom nic špatného...jste rodiče, ale pořád jste i manželé a aby fungovala rodina, musí to primárně fungovat mezi vámi dvěma. držím palce, ať se to brzy vysvětlí a začnete se na druhé opravdu těšit 
-
10.11.2018 17:18Seber se a jeď za rodinou....prostě se vrať do ČR a buď tady třeba dva tři měsíce. Nic mu neříkej a odjeď. Až tady budeš, zvedni telefon, zavolej mu, že jsi jela za rodinou, aby on si odpočinul fyzicky i psychicky a to samé ty. Že ti Vaši pomůžou (nebo sestra, kamarádka apod.) a prostě si dáte oraz. Ne od sebe, ale od toho náročného životního stylu (dle něj), Řekni mu, že budeš ráda, když zavolá kdykoliv bude mít chuť, nebo pošle zprávu, zavolá přes skype apod. tobě, nebo i malému. A že má ten čas využít pro sebe...na práci, aby tam věděli, že má snahu a trošku si to vyžehlil u šéfa (pravděpodobně od tama to nejvíc smrdí) a taky vydělal nějaké korunky a byl klidnější, že to zvládnete, protože bude mít menší náklady, když budeš v ČR. Zároveň ať si udělá čas na sebe, porozmýšlí jestli je to opravdu taková katastrofa mít dvě zdravé děti a zdravou manželku. Řekni mu, že víš, že byl na pohotovosti, ale protože ti nic neřekl a odmítal s tebou mluvit, tak bys mu doma stejně k ničemu nebyla a nijak nepomohla. Řekni mu, že to děláš i pro něj a že se máš v plánu vrátit tehdy a tehdy, pokud nebude chtít, aby ses vrátila dřív. Nepodávej to jako trest pro něj (i když tak nějak ve skrytu je to pro něj takovej kopanec typu "podívej jak se ti po nás stýská a jak je ten život bez rodiny na prd". Ono ho to bude bavit týden, mít volno pro sebe...pak dorazí stesk a bude v prdelce). Podej to, jakože víš, že je to pro něj těžké, náročné, že má strach z financí, ze zkombinován dvou malých dětí a práce a že si uvědomuješ, že toho hodně visí i na něm (upřímně, my ženské máme občas tendenci si moc neuvědomovat, že ten chlap je živitel rodiny a prostě ho trápí strach, že by to nemusel zvládnout) a že chceš, aby se trošku uklidnil, vyřešil si vše, co ho trápí a k čemu tě nepotřebuje a pak že se vrátíš a promluvíte si, definujete čeho se oba dva tak nějak bojíte a co pro toho druhého může každý z vás udělat, aby to bylo lepší...a že věříš, že to zvládnete, protože ho miluješ a nechceš o něj přijít a zničit rodinu. Když ti zavolá za čtrnáct dní, že už nemůže, ať se mu vrátíš, tak mu řekneš "fajn, tak já přijedu příští víkend" ať vidí snahu z tvé strany se mu vrátit, ale zároveň ať je v takovém tom očekávání, kdy bude odpočítávat dny do vašeho návratu. To pro něj bude taky dobrá lekce.... Někdy přes dříví nevidíme les...a chlapi to mají stejně.
-
10.11.2018 20:32
Je to chlap, cíti sa zodpovedný a má paniku z toho, že to nezvládne. Tým ho neobhajujem, nechať tehotnú chorú ženu s malým dieťatkom sa trápiť a ešte jej vyčítať veci, ktoré nemajú hlavu ani pätu, to sa nerobí. Ale hold nie každý chlap takúto situáciu dokáže zvládnuť.
Čo ale robiť? No nechať ho tak. Viem, že sa trápiš, že by si to s ním chcela riešiť, ale on to ešte nespracoval a tak sa zakaždým pohádate. Kým nepríde na to, ako celú situáciu zvládnuť, tak s ním aj tak nepohneš. Keď si chce chlap niečo riešiť sám, treba ho nechať. Daj tomu nejaký čas, netlač na neho a uvidíš, či sa to zlepší alebo zhorší. Ak nie je kretén, tak to rozdýcha, ale ak to nerozdýcha, treba naozaj myslieť na seba a na deti a ísť od neho preč.
Mimochodom, ak by na teba náhodou sám útočil, ako si aj písala, že ti vyčítal že si neuvedomuješ vážnosť situácie, tak mu s kľudom povedz, že všetko sa dá zvládnuť keď sa chce a že aj tak to už nezmeníš, že si tehotná, takže je lepšie rozmýšľať ako sa čo dá a nie ako sa čo nedá. Buď to pochopí, alebo nie, to ukáže čas.
