Závidím partnerovi

Ahoj. Jdu se sem vypovídat, pro radu a třeba doufejme zjistit, že jsme normální. Mám partnera 2 roky. Známe se již 8 let. Oběma nám je 23 let. Vztah máme dobrý, tu a tam nějaký mráček, ale vždy to zvládneme a jdeme dál. Bohužel poslední dobou se toho kupí, hlavně ve mně více, než bych chtěla a odvíjí se to na mém chování.
Partner byl vždy pracovitý, hodný, láskyplný, ovšem o vztazích s jeho rodinou by se dalo mluvit jen negativně. Matka ho opustila jako dítě a poté se k němu hlásila ( pobírala jeho sirotčí, tatínek mu zemřel) ovšem jemu to nedala. Nasekala dluhy, kde se dalo a nějak jsme je společně splatili ( jednalo se skoro o milion z kreditních karet podepsaných jeho jménem, kde soud uznal, že to nebyl on, ale splatit se to musí). Sirotčí partner do nyní neviděl a už ani neuvidí zřejmě. Jeho sourozenci jsou výkvět (ne)výchovy ( rozhazovační, neudrží korunu, škola nedodělaná), tudíž si dokážete představit, že s jeho rodinou nechce mít on ani já nic společného. Bohužel má rodina se nevybarvila taktéž. Matka se na mne vyprdla když jsem byla předškolním věku, otec mne nenáviděl, že jsem mu zůstala na krku a nakonec mi vybral spoření, kde byly peníze od všech babiček ( téměř 800 tisíc) před 18. narozeninami ( v té době to bylo možné i bez souhlasu dítěte, když byl účet tak stavěný) a koupil si za to byt s novou manželkou a mne vyhodil na ulici…
Abych se dostala k jádru věcí, asi to ve mne zanechalo následky. Nechtěné dítě, které nikdy nic nemělo. Když holky měly nové oblečení já chodila ve starém od babiček. Holky si kupovaly líčidla, ale já neměla možnost. Dětí okolo mne dostávali počítače, dovolené, kurzy, výlety, kapesné a já celý život seděla doma a ještě v 16 letech jsem nesměla jezdit autobusem, neměla jsem ani mobil o kapesném ani nemluvím. Byla jsem kvůli tomu poměrně dost šikanovaná od základky po střední. Jednou mne otec vzal v 15 letech k moři. Skončilo to tak, že jsem moře neviděla. Nechával mne v kempu, vařila jsem jemu, jeho nynější manželce a rozmazlené dceři, která dostala na co si ukázala jídlo, uklízela apod., ovšem na pláž mne nevzali, prý bych jim dělala ostudu.. Do města na večerní procházku jakbysmet… Smířila jsem se s jednáním 10 dní v cizině naprostého povla ( doma také) zavřená a vše zakázané… Nakonec jsem skoro v 17 letech od otce utekla. Babička si mne vzala k sobě, ale otec sehrál u soudu takového chudáčka, že mi ani alimenty zpětně nepřiřknuli, protože jsem já utekla od milujícího otce, který mne měl v péči po rozvodu s matkou.. Celý můj život byl a je plný omezení a negativismu. Mam milujícího partnera, ale nemůžu se zbavit pocitu méněcennosti a toho, že mám méně než on…
Partner..
Partner neměl jak jsem psala výše lehké dospívání, ovšem jako dítě do v přepočtu 18 let se měl lépe než kterékoliv bohaté dítě. Jeho rodina adoptovala po válce chlapce ( adoptivní bratr jeho babičky). Tento příbuzný dokázal z mála vybudovat obrovský majetek 9 ciferného čísla v hodnotě eur. Říkejme mu prostě děda. Nebyl nikdy rozdavačný, ale když rodina potřebovala pomoci, tak pomohl. O vnoučata jevil zájem, ale ve chvíli, když partnera sourozenci toho zneužívali a jeho matka udělala tyto dluhy, tak je odstřihl a zůstal jen partner. Platil mu vše. Od dovolených po auto, řidičský průkaz apod. A tady je ten zlom, který nedokážu přejít. Můj životní sen je cestovat. Nikdy jsem si nepřála nic víc. Netoužím ani tolik po rodině, domu, velkém autě jako po tom vidět svět. Projít si asijské uličky a ochutnat jejich jídlo, navštívit moře a hory. Vidět všechny možné země a krajiny. Miluji historii Egypta, Orientu a přála bych si to jednou studovat a projít každou malou i velkou památku.. Bohužel se mi to nikdy nesplnilo a nejspíše ani nesplní. Mám pouze výuční list. Další škola nebyla finančně možná. Denně jsem dřela 12ky po fabrikách a skladech, abych domu přinesla dost na zaplacení jídla, nájmu a potřeb. Ovšem nikdy nebylo víc na co bych si přála. Nikdy nebyla možnost a čas dodělat školu. Jeho dědeček partnerovi zaplatil vysokou školu ( doslova koupil) a když partner požádal o pomoc s mojí, alespoň maturitou, tak ho odmítl. Sama nejsem hloupá. Hodně jsem četla, když jsem neměla nic jiného. Jsem vzdělanější než spousta vysokoškoláků co znám. Mám perfektní přehled, ovládám vše od etiky po politiku. Jsem sečtělá a zároveň prakticky velmi schopná ( rychle se učím, nemusí mi člověk nic ukazovat dvakrát). Jsem nadaná pohybově, zpěv, sport, umím opravdu dobře vařit ( i šéfkuchař , který pracoval pod Pohlreichem mne podporoval v mém nadání, že prý mám velkou budoucnost), ovládám velmi dobře psychologii a pomáhám obětem domácího násilí a znásilnění …ALE.. pořád se cítím méněcenná… Když jeho dědeček zemřel, odkázal partnerovi celé dědictví, ovšem jedna z podmínek byla, že mne opustí, protože nejsem kompetentní pro práci s takovým množstvím peněz, jak vzdělaností, tak mou rodinou a sociálním žitím, kde jsem byla vychovaná. Bohužel je to zaobalené tak, že je to zákonitě neprůstřelné ( řešili jsme to se spousty právníků) a pokud by partner koupil byť rohlík z těchto peněz pro mne, tak by mu to dědictví správce, který to má pod kontrolou okamžité vzal zpět ,zjistit to. Možnost nesezdání, nebo toho, abych s penězi nedisponovala prostě neexistuje. Partner se nakonec rozhodl. Dědictví se vzdal. Dostane ho jeho dítě nebo jiný dědic, kterého on určí a nabyde ho. Jsem za to nesmírně vděčná i když v rozpacích. Mohl být do konce života zabezpečený, ale on si vybral mne. Miluji ho, ale nevím zda s tím dokážu žít. Když vím, v čem on žil. Mám z toho poslední týdny deprese a prohlubuje se to odmítnutím těchto financí. Jeho dědeček mne znal. Nikdy o mne nebyla špatná řeč. Jednal se mnou slušně a já s ním. Partner mne chválil a ukazoval co umím, ovšem dopadlo to takto a já se nedokážu odlepit ode dna depresí a problémů toho , že nejsem dost dobrá. Nejsem žádná zlatokopka, ale uznávám, že jsem měla velké plány ( cestování, charita pro onkologicky nemocné děti , vzdělání) a celé se to sesypalo jako domeček z karet. Nedokážu se nyní smířit s minulostí partnera, kde cestoval po světě ( Řecko, Španělsko, Německo, Holandsko, Dominikánská republika, dubai, Karibik, Severní státy, Sibiř, Egypt, USA a desítky dalších v nejluxusnějších hotelech)… Jsou mi jedno drahá auta, bydlení se služkami, kde mu nosili vaječné omelety až pod nos, ale tohle je věc kterou prostě závidím. Ničí mne to a deptá. Užírá mne to zevnitř a padám do depresí, kde si pak na partnerovi vylívám vztek za zbytečnosti. Oba jsme dělnická třída ( on sestavuje letadla, proto ta vysoká, ovšem stále dělník). Neustále každou výplatu jak se říká jedeme do nuly a platíme ještě jeho bratra, který má problémy. Už to nezvládám. Nevím zda je moje závist a žárlivost normální. Vnitřně mne to užírá. Přijdu si, že jsem méněcenná.. Přijde mi, že mám v životě málo a těžko se toho váží, když to člověk ví, vnímá. Partner mi slíbil cestování. Prý se na to našetří, ale já nechci, aby se mnou cestoval. Nechci ho mít vůbec tam. Přeji si být sama. Cítit se aspoň trošku jedinečná a něco mít. Pyšně říci, já tam byla, já to měla.. Ne poslouchat, tam jsem byl taky, to jsem viděl, to jsem měl, to znám..
Partner má nyní možnost odjet na půl roku do Brazílie pracovně. K moři. Říká mi, že tam zařídí soukromé bydlení a já pojedu za ním na dovolenou. Nemohu ale přestat myslet na to, že on tam pojede první a bude tam sám několik měsíců. Že já budu mít, pokud vše se zařídí ( a je tu hodně problémů a věcí co se musí zařídit, až mne to odrazuje) 90 - 180 dní možnost tam být s ním, ale opět až druhá a z jeho velkorysosti a možnosti..I když bych si hrozně moc přála tam jet, mam z toho radostné i depresivní pocity, že to není moje, ale jeho..
Přijdu si jako hnusný sobec, který myslí jenom na sebe, ale nemohu si pomoci… prosím, řekněte mi, že je normální, že to partnerovi závidím a není se mnou nic tak strašně špatně jak si sama myslím.. Omlouvám se za chyby. Děkuji alespoň za přečtení

• 08.02.2018 19:20:41 - full.avl změnila kategorie otázky