Život po znásilnění
Zdravím všechny... nebo spíš ty, které si zažily něco podobného.
Jsou tomu víc jak čtyři roky, co jsem si prošla znásilnění (o co hůř, ze strany člověka, kterému jsem věřila). Bylo mi tehdy čerstvých 18 let, třetí ročník na gymnáziu. Teď je mi 22, jsem ve třeťáku na VŠ na oboru, který zbožňuju... ale
Zjišťuji, že nesjem schopná se bavit, užívat si. Občas se snažím si i někam vyrazit (i když většinou spíš do mě všichni rýpou, že nikam nechodím a jsem pořád zalezlá), ale výsledek je ten, že je mi to nepříjemné, nudím se, nebo spíš jen sklesle a s úzkostí pozoruji, jak se všichni baví a já jsem jak černý mrak uprostřed slunečného dne. Třeba včera. Šla jsem na Salsa&Latino tančírnu od mé taneční školy. Pár lidí tam tedy i znám...a přestože jsem si fakt zatančila a tanec miluji, pak jsem se vrátila skleslá a téměř v depresi.
Podobné stavy mě trápí už delší dobu a já nenašla jinou souvislost/příčinu než s mým znásilněním. Psychologové mi nikdy nepomohli, spíš skončili u věty typu "teď už si musíte pomoci sama". Nedokážu se uvolnit, bavit se, navazovat normální mezilidské vztahy (ano, jsem čtyři roky sama). Můj život = studium a povinnosti. Ale proboha, jsou to 4 roky!!! Není to divné? Jak dlouho vám trvalo, než jste to překonaly?
Díky za všechny vaše odpovědi.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
22.3.2013 22:13Ahoj...Já mám s tímhle zkušenost,bylo mi tenkrát necelých 15náct,když mě znásilnil můj bývalý přítel..Překonala jsem to díky současnému manželovi,netlačil mě nikam ven,ani v sexu.Pomohlo mi psát deníček a hlavně manžel,podpora.Držím palce,at' se s tím zvládneš vypořádat,mě se to stalo před 9ti lety ale pořád je to tak trochu ve mě..
-
22.3.2013 13:04Ahojky, sice jsem si ničím takovým neprošla, ale tvůj příspěvek mi nedá. Za prvé nechápu, jak ti může psycholog říci, teď už je to na tobě, pomoz si sama... Za druhé nevím jestli je zrovna příčina v tvé životní události.
Polož si otázky: Bavila ses jinak ještě před tou událostí ? Co se ti honí hlavou když jsi s ostatníma? Proč se vlastně nebavíš ? Máš z těch lidí strach ? Nebo jen nedůvěru, nebo bojíš se vlastně vůbec ?
Ano samozřejmě může to být ovlivněno tím, co se ti stalo, protože to v tobě vyvolalo dle mě absolutní nedůvěru, zklamání a bolest. Jak si sama psala byl to někdo, komu si důvěřovala. Máš tam někde dle mě předsudek, že už nikomu nemůžeš věřit. Ale to je jen má domněnka
A pokud je tohle ta příčina, tak si řekni, ano já těm lidem věřit nemusím, ale proč bych se nebavila. Zkus vypnout, zkus nějakou terapii, né s psychologem ale psychoterapii, mohla by ti pomoci.
4roky není rozhodně dlouhá doba, dle mě to může být na mnohem delší dobu...
Drž se, jsi určitě silná osobnost -
22.3.2013 17:59Ano, souhlasím s R.Sarinka.. je to opravdu těžké někomu radit, nevím jak bych se na tvém místě chovala já, ale neházej flintu do žita
někdo je takový, že mu stačí rok nekdo někdo hold potřebujuješ více času na vypořádání se s touto nepříjemnou událostí 
.. Zkus nejakou psychoterapii zajdi si na yogu, kde se opravdu člověk pěkně uvolní zarelaxuje, příjde na jiné myšlenky.. a uvidíš určitě to zvládneš držím palce -
22.3.2013 22:10Ahoj
si zhruba tuším a moc dobře vím, co prožíváš. Nebyla jsem přímo znásilněna, ale ve 13 letech se mi stala nemilá a pro mě v té době dost traumatizující - měla jsem a pořád mám ráda malé děti, dokonce si těď sháním hlídání a jsem lyžařská instruktorka, a tak jsem se seznámila s pánem, který měl malou holčičku, byl v pohodě, normálně jsme se bavili, až najednou mě začal podezřele hladit po zadku a říkat mi, že jsem kotě, pak jsme seděli u rybníčku a povídali si a on se mě zeptal jestli mu nechci dát pusu, nevěděla jsem co říct, ale on mi ji dal, byla jssem mladá a blbá, ale v tom rozpaku jsem mu prostě utekla, byli jsme tam ale na dovolené tak mě pozoroval další asi 3 dny, byl to blbej pocit, ale s mámou nemám takový vztah, abych za ní mohla dojít.
Normálně jsem neměla problém a nemám se bavit jak s kamarády, tak s kamarádkami, ale později jsme něco na podobné téma probírali ve škole a vše, jak vzpomínky i pocity se mi vrátili, jak jsem dospěla, asi mi začalo docházet, co se mohlo stát...
Náhle nastal okamžik, kdy přišel ten pravý, cítila jsem, že ho mám ráda, ale nedokázala jsem mu to říci, provní krok musel udělat on, nyní jsme spolu sice teprve 3 měsíce, ale mááme pěkný vztah, ale zatím, skoro bez ničeho. Začínalo to jen pusama, a později i líbání, ale než jsem ho dokázala normálně políbit trvalo mi to zhruba 1 až dokonce 2 měsíce, a spát sním je pro mě zatím hodně nepředstavitelné. Říkám si, že by nebylo naškodu mu to říci, ale nadruhou stranu mám strach, bojím se jak to vezme, ale on je úžasnej a věřím, že jinak než dobře by to nevzal, čeká na mě až budu chtít já
Vím, že jsem toho psala více o mě než o tobě, ale chtěla jsem tím říct, že 4 roky není vůbec moc, naopak připadá mi to dost málo na zahojení takového ublížení, mě se to stalo ve 13 a teď je mi 17 a ještě to do jisté míry bolí, a to se to moje ani při nejmenším nemůže srovnávat s tím tvým a navíc vím, že může být hodně těžké, když jsi tomu člověku důvěřovala, ale zkus si říct, že všichni nejsou stejní, zkus se bavit a i když to ze začátku nebude ono, tak mi věř, že se otrkáš a brzo to půjde samo a nebudeš nad tím ani přemýšlet, taky jsem to tam měla a jenom tím, že půjdeš po malinkatých krůčcích, nebudeš dělat nic násilím a moc urychleně a hlavně se nesmíš nechat do ničeho tlačit. Ještě můžeš zkusit si psát takový deníček z každýho dne, kam vepíšeš svoje pocity, nikdo to nezjistí a budeš mít pocit, že to nedusíš v sobě a vyjde to ven a uvidíš, že se ti uleví, to mi taky pomáhá v určitých situacích je jen na tobě teď, jak se s tím vypořádáš, zkus to brát jinak a to i malinko pozitivně - aspoň jsi zjistila, že nemůžeš důvěřovat každému, vím, že je to blbé zjištění, ale je to tak. Myslím si, že jsi silná a dokážeš se s tím v pohodě vypořádat, usíš se jen snažit a hlavně sama chtít, možná se ti ze začátku bude zdát, že malinké krůčky nikam nevedou, ale věř mi, že po chvíli zjistíš, že jsi ušla velký kus tak přeju hodně štěstí a ať se tvůj bol brzo alespoň utlumí -
23.3.2013 10:13Ahoj tazatelko, já tedy nemám zkušenost se znásilněním, ale myslím si, že máš pravdu, když píšeš, že se nemůžeš bavit kvůli tomu znásilnění. Víš, co by ti, myslím, pomohlo? Nějaké anonymní skupiny, kde obvykle sedí psycholožka nebo psychoterapeutka, která koriguje dění. Je to neuvěřitelně úlevné a očišťující, když se můžeš bavit s ženami, kterým se něco podobného stalo a zjistit, že vlastně nejsi nijak divná, že to, co prožíváš je normální a že jsou lidi, se kterými se můžete ve svém boji podporovat. Takže já bych se porozhlédla po svém okolí a zkusila něco takového najít. Pokud jsi z malého města, tak zkus i nějaké takové skupiny najít na internetu. Držím palce!
-
23.3.2013 18:47ahojky, sice jsem znásilněním neprošla, ale byla jsem napadena dvěma romy, kteří mě osahávali. Bylo mi v té době 15. Volala jsem to našim, ale nedokázala jsem jim popsat, co mi vše dělali. Mamka řekla, že to mám vyřešit s vychovatelkou a k té jsem si našla velice dobrý vztah, je mou kamarádkou i nyní. Potom už jsem se o tom s nikým bavit nechtěla. Klučičí doteky mi vadily, nemohla jsem se seznámit, dusila jsem to v sobě 5 let. A 7 měsíců jsem pak docházela k psycholožce, která mi z části pomohla se s tím vypořádat, abych mohla navázat kontakt, protože toužím po rodině. No, momentálně randím, ale vždycky si je musím pořádně proklepnout, než jim začnu věřit. (Dyštak mi písni soukromou zprávu, můžu Ti napsat, co jsme dělali za cvičení - třeba některá budou shodná s těmi, cos absolvovala a jiná zase ne.) Každopádně neztrácej naději.
