komunikace s rodiči a především s mým tátou vázne

Ahoj, nevím, jak začít a zda mi může někdo vůbec poradit... Je to možná jen zpověď, kterou potřebuji někomu napsat. Je mi 23 let a studuju bakalářský obor na VŠ , jsem ale už ve 4. ročníku a bohužel jsem nestihla odevzdat bc. práci a budu muset studium prodloužit ještě o semestr, což s sebou nese také poplatek za delší studium. Je to částečně moje chyba, že jsem ke státnicím nešla, ale nebyla jiná možnost, protože vedoucí by mi práci stejnak vrátil.

Problém je v tom, že komunikace s rodiči a především s mým tátou vázne, a to už delší dobu. Zhruba tak od maturitního ročníku se moc nebavíme, akorát vždycky projevoval iniciativu kvůli škole a to ostatní ho moc nezajímalo. Skoro nikdy jsem neslyšela pochvalu, že bych něco dokázala. Když jsem se dostala na gympl, udělala maturitu, dostala se na univerzitu, tak jsem akorát slyšela, že to ještě nic neznamená. Je to možná pravda, protože ačkoli studijní výsledky na VŠ mám dobrý, tak jsem nebyla schopná včas odstátnicovat. To, že nestíhám státnice, jsem říkala mámě předem a táta to v podstatě asi od ní taky věděl, ale přímo jemu jsem to neřekla. Jako vždycky, co mu prostě osobně neřeknu, tak dělá, že o tom neví. Asi před týdnem mě skoro "vyslýchal", jak to s tou bc. prací mám... kolik jsem měla konzultací, jak je možný, že to nemám napsaný, když jsem prodlužovala atd. Prostě strašný... Odpovídala jsem mu, ale po chvíli jsem to už nevydržela, protože mi vždycky "cpe" svoje myšlenky a názory, i když o té situaci podrobnosti neví. Naposled jsem musela podstoupit telefonát, jak si to jakože představuju, co budu dělat atd. Už předem jsem byla rozhodnutá a stále jsem, že chci jít ke státnicím v zimě, sama si zaplatím poplatek za delší studium z úspor. Vzhledem k tomu, že vždycky když něco udělám, tak je to podle táty špatně, tak jsem mu o těch státnicích "oficiálně" nic nesdělovala a chtěla jsem si to vyřešit sama. Teď akorát čekám, co zase přijde... nejsem malý dítě, abych se někomu zpovídala, ale na druhou stranu u rodičů přes víkendy bydlím, dostávala jsem teďka peníze na kolej, ale neumím si představit, že bych s tátou v malém bytě vydržela přes prázdniny až do státnic (na koleji už totiž nebudu)... Mám rok přítele, který mě psychicky odporuje, protože bez něj bych to asi už vůbec nedávala. Sice mluvil o tom, že můžu kdyžtak bydlet u něj, ale nemyslím si, že by to bylo vhodný, protože se známe teprve rok a navíc bydlí ještě u rodičů. Navíc - pro dokreslení obrázku - táta mého přítele v podstatě ignoruje a dělá jakoby nebyl, a to zase asi z důvodu, že jsem mu osobně neřekla, že s někým chodím, i když to věděl a vídá nás spolu.

Nevím, jaký východisko pro mě existuje. Je mi z toho úplně špatně, protože pořád slyšet, že si ničeho nevážím a pořád odpovídat na otázky nebo se něčeho doprošovat, mě už dost ničí a nevím, jak ty vztahy napravit. Bojím se, že už to ani nepůjde.